Od velebení k realismu
Ještě před rokem by asi většina občanů souhlasila s tezemi (frekventovanými v tisku), že
1) posilující koruna nás činí bohatšími;
2) česká koruna je tvrdá měna, atraktivní pro zahraniční investory, má v zahraničí prestiž, leckdo nám ji závidí; Češi jsou na svou měnu hrdí a nevidí důvod, proč ji nahradit eurem;
3) česká koruna nás chrání před vyšší inflací tím, že posiluje;
4) česká koruna chrání ekonomiku před vnějšími šoky; 5) česká ekonomika na euro není připravena; předčasný přechod na euro by nám uškodil;
6) nezávislá (plovoucí) česká koruna umožňuje nezávislou monetární politiku, šitou na míru potřebám naší ekonomiky.
Od té doby se věci i názory posunuly.
Dnes už si veřejnost více uvědomuje, že posilování koruny vůči euru má dvousečný účinek – někteří jsou na tom lépe, zatímco jiní hůř; celkově ekonomika při zpevňujícím kursu nevydělá ani neprodělá, dojde jen k přerozdělení ekonomického prospěchu, což je svého druhu deformace tržního prostředí. I laik už ví, že s pevnější korunou jsme sice bohatší, když vyjedeme do eurozóny na dovolenou, ale chudší, když naše výrobky exportujeme do eurozóny. Tezi č. 1 v poslední době nepoužívají ani otrlí demagogové.
Koruna jako tvrdá a atraktivní měna?
I to je jen klišé. Zájem o korunu má především mezinárodní spekulativní kapitál. Má zájem o všechny měny světa, na jejichž aktivech se dá vydělat při odpovídající míře rizika. Česká koruna je spojena s nízkým rizikem a donedávna i dlouhodobým trendem zhodnocování kursu, takže spekulativní kapitál se k ní s oblibou vracel, podle měnící se situace ve světě.
Opusťme toto opravdu specifické odvětví a podívejme se, jak s měnami pracují obchodníci při mezinárodních platbách a držitelé likvidních přebytků při investování (počínaje bohatým zubařem v Belgii a konče velkými korporacemi). V jaké měně chtějí držet nebo investovat svá likvidní aktiva? Je to dolar, euro, japonský jen, britská libra, švýcarský frank a … je mi líto, česká koruna mezi nimi není. Proč britská libra vítězí třeba nad tureckou lirou, nebo švýcarský frank nad thaiským bahtem? Že by byly z lepšího papíru? Ne, jsou to měny výkonných, bohatých a stabilních ekonomik, se spolehlivým bankovním systémem a státní správou. Původ mezinárodní prestiže a žádanosti měny se dá shrnout do tří slov: velmi bohatá ekonomika. Takže je jen otázkou času, kdy si to veřejnost uvědomí a přestane přijímat fráze o pevné koruně, málem světové měně.
Chrání nás zhodnocování koruny před inflací?
Záleží na tom, odkud se na naši cenovou hladinu díváme. Z domova se jeví tak, jak ji měří statistický úřad. Ale z pohledu toho, kdo drží euro, rostou nejen ceny našeho zboží v korunách, ale zdražuje se také samotná koruna. Tedy viděno z eurozóny se růst cen českého zboží skládá ze dvou složek – z růstu korunových cen plus růstu ceny české koruny. Posilování koruny je součástí (složkou) inflace v Česku. Tedy z užšího, vnitřního pohledu sice zhodnocování kursu koruny jakoby snižuje inflaci, ale z širšího pohledu ne. Není to lék na inflaci.
Chrání nás nezávislá koruna před vnějšími šoky?
Ano, změna kursu může dočasně zmírnit dopad vnějšího šoku do ekonomiky. Například posílení koruny vůči dolaru může zmírnit dopad zdražené ropy do vnitřní ekonomiky. Ale za prvé – na jak dlouho? Půjde jen o odklad plného dopadu, jeho rozložení v čase. A za druhé – odklad může domácím podnikům prospět, ale také uškodit; pokud zaspí a nepustí se do adaptačních opatření, ujede jim vlak mezinárodní konkurence. Kursová ochrana je velmi problematická, ne-li přímo nežádoucí. Jenže tím se otázka ještě nevyčerpává. Je tu druhá strana mince: nezávislá národní měna může dokonce vnější šoky přitahovat jako hromosvod. Může totiž být předmětem spekulace mezinárodního kapitálu. Krátkodobý spekulativní kapitál svými rozměry předčí i finanční sílu mnohé velké ekonomiky, natož malé. Česká ekonomika je neustále vystavena spekulativnímu přílivu a odlivu mezinárodního kapitálu a musí čelit slabším či silnějším šokům. Někteří diskutující sice uznávají, že na jedné straně nezávislá koruna umožňuje zmírňovat šoky, ale na druhé straně je přivolává. Tím jakoby naznačují, že výhoda a nevýhoda se vyrovnávají. Ale tak to není. Kursový mechanismus umožňuje zvládat jen malé šoky, zatímco mezinárodní spekulativní kapitál je schopen způsobovat obrovské devastující šoky. Je s podivem, že nikdo z odpovědných ekonomů nevaruje před možným spekulativním útokem na korunu a jeho důsledky.
Zavedení eura ano, ale později. Česká ekonomika ještě není připravena. (Teze č. 5)
Implicitně se tu naznačuje, že kdyby se nepřipravená ekonomika pokusila zavést euro, stane se něco hrozného. Teze se tak tvrdošíjně opakuje, až jí všichni berou jako axiom. Když česká ekonomika není připravena, tak která ekonomika byla, je nebo bude dobře připravená? Maltská? Kyperská? Maďarská? Estonská? Počkejme si a brzy uvidíme na Slovensku, co hrozného by se stalo i nám, kdyby naše vlády nebyly tak "prozíravě" opatrné.
A v čem vlastně nepřipravenost spočívá? Našel jsem jen dva smysluplné argumenty: (a) zatím chybí dostatečná rozpočtová disciplína, (b) pracovní trh je málo pružný.
Jinými slovy: proč vláda otálí se zavedením eura? Čeká, až se zlepší rozpočtová disciplína … vlády.
A nakonec teze č. 6. Nezávislá domácí měna umožňuje centrální bance země provádět vlastní monetární politiku.
Podstata diskuse je v tom, zda se monetární politika Evropské centrální banky (ECB) může dostat do rozporu se zájmy české ekonomiky a tím ji poškozovat. Pokud ano, pak by bylo výhodnější si ponechat co nejdéle vlastní měnu a vlastní měnovou politiku. Monetární politika je odborně náročnější téma a vyvrácení této teze není možné na malém prostoru této statě. Proto místo argumentů jen názory.
Naše ekonomika je těsně provázána s ekonomikami eurozóny. Není důvod se obávat, že monetární politika ECB orientovaná na potřeby eurozóny jako celku by nevyhovovala české ekonomice.
Skutečným hnacím motorem ekonomik jsou podnikatelé, nikoli centrální banka. Podnikatelům je celkem jedno, zda základní úrokovou sazbu stanovili bankéři v Praze nebo ve Frankfurtu.
Ekonomové, na rozdíl od podnikatelů, význam monetární politiky přeceňují. Důvodem je patrně to, že monetární politika je silně zpolitizovaná, u nás stejně jako jinde. Oficiálně centrální banky mají pečovat o stabilitu měn, čili nízkou inflaci. V praxi veřejné mínění, ale zejména vlády očekávají, že centrální banka podpoří konjunkturu a prosperitu. Nízká inflace volby nevyhrává, prosperita ano.
Udržovat vlastní měnu nemá pro malou otevřenou ekonomiku žádnou výhodu, jen nevýhody.
Shrneme-li výše řečené, Česko riskuje, že se zůstane uprostřed eurozóny ostrůvkem s odlišnou měnou, se všemi nevýhodami z toho plynoucími.
Ale možná se všechno vyvine jinak. Co když ekonomika bude nevýhodám samostatné měny čelit spontánně – používáním eura jako paralelní měny, bez ohledu na postoj vlády? Zavedení eura do vnitřního oběhu je totiž snadnější, než si mnozí představují. Už teď, v roce 2008, běžné platební karty umožňují našim turistům platit v cizině v eurech a vybírat si z bankomatů eura. A je jedno, jakou měnu máte na účtě – můžete z korunového účtu platit v euru. A recipročně, cizinci přijíždějící k nám mohou na své karty k eurovým účtům vybírat z bankomatů české koruny. V obchodech se uvádějí pro jejich informaci ceny v korunách i eurech. Velké obchodní řetězce přijímají platby i v eurech. Velcí vývozci platí svým českým subdodavatelům v eurech. Někteří uvažují i o vyplácení mezd v eurech. Nenápadně a zatím v malém rozsahu se objevuje euro v našem vnitřním peněžním oběhu jako druhá měna. Existence dvou měn nečiní potíže. (Bylo by možné uvést příklady z některých zemí; ale zajímavou historickou analogií je také bimetalický oběh, kdy směnný poměr stříbrných a zlatých mincí se volně měnil, aniž by to činilo větší problémy.) Proto následující náčrt možné budoucnosti nemusí být vůbec utopií:
Rok 2009. Obchodní řetězce a obchody v centru Prahy přijímají běžně euro. Peněžní částky se uvádějí ve dvou měnách nejen u cen zboží, ale i na fakturách, u nájemného, na výplatních páskách, na bankovních výpisech. Češi jezdí za nákupy do příhraničních oblastí sousedních zemí. Přepočítávání cen na euro zvládají běžně. Ke srovnávání cen využívají i internet, kde také nakupují v e-shopech za eura. Koruna v očích veřejnosti ztrácí někdejší prestiž, zatímco euro je „in“. Málokdo nemá v peněžence vedle korun i nějakou tu eurobankovku.
2010. Vedle korunových bankomatů se objevují v centru Prahy i eurové bankomaty. Přibývají prodejny přijímající eura i v krajských městech. Dopravní podniky, železnice a kina začínají přijímat elektronické platby v euru prostřednictvím platebních karet a mobilních telefonů (prémiovými SMSkami). VISA a MASTERCARD zavádějí možnost platit z korunových účtů v euru i na území ČR. Veřejnost to vítá a využívá. Konverze mezi korunou a eurem je díky výpočetní technice natolik zautomatizovaná, že ji uživatel ani nevnímá. Nicméně kursové riziko přetrvává a mnoho lidí mu čelí tím, že své účty v bankách rozdělí na dva podúčty, jeden v korunách a jeden v eurech. Zaměstnavatelé nabízejí zaměstnancům zasílání výplat zčásti na korunový a zčásti eurový účet. Tak se kursové riziko zmírňuje jak pro zaměstnance, tak pro firmy. Částečný přesun držby peněz v korunách k držbě peněz ve dvou měnách vede k nečekanému oslabení koruny a zaskočí centrální banku, která je nucena reagovat rozpouštěním svých, naštěstí mohutných, devizových rezerv v euru.
2011. Mezi veřejnost se explozívně šíří elektronické peněženky nové generace. Terminály na jejich použití jsou poměrně levné a masově se zavádějí v obchodech, v dopravních podnicích, na železnici, na stadionech, koncertních sálech, prostě všude, kde se platí malé částky. Terminály jsou schopny přijímat platby jak v korunách, tak v eurech. Jiné, dražší terminály umožňují bezkontaktní placení mobilním telefonem. Mobilní telefony vybavené touto funkcí, v Japonsku používané už řadu let, se konečně prosazují i v Evropě. Samozřejmě umožňují platby v korunách i v euru. Všude se uvádějí ceny v obou měnách a při elektronických platbách mnoho lidí ani neví, ve které měně vlastně platí.
2012. Bezhotovostní placení malých částek prudce snižuje potřebu bankovek, korunových i eurových. U bezhotovostních plateb se stírá rozdíl mezi měnami. Výpočetní technika totiž pracuje s dvojím nominálem. V pravidelných intervalech se do platebních systémů automaticky načítá tržní kurs z devizového trhu. Kurs české koruny vůči euru kolísá. Část veřejnosti ruší své korunové účty a ponechávají si jen eurové. Z nich mohou platit jak v euru tak v korunách, i když platby v korunách už obchody téměř nepožadují.
2013. Poptávka po koruně na devizovém trhu je nulová. Tržní kurs fakticky přestává existovat, je nahrazen úředním kursem ČNB. Tři roky trvající „útěk od koruny“ vyčerpal devizové zásoby centrální banky na nulu. V obchodech se přestávají uvádět ceny v korunách.
2014. Česká národní banka vyhlašuje oficiální ukončení emise českých korun. Na rozloučení s českou korunou vydává pamětní (ale spíše investiční) zlatou minci v hodnotě 10.000 Kč. Pro obrovský zájem nakonec na její ražbu padne celá zásoba měnového zlata.
Není to konec konců pro naše budoucí vlády dobrá zpráva ? Nebudou se muset zabývat přijetím eura!