Titulky zpráv z 12. a 13. ledna 2015 hlásaly, že kurz koruny se propadá, investoři mají strach z kroků ČNB.
„V tuto chvíli podle mého názoru není nutné, aby měnová politika ČNB rychle reagovala na deflační impulzy v oblasti cen potravin či ropy,“ prohlásil guvernér ČNB Miroslav Singer a dodal, že ČNB bude reagovat až při déletrvající deflaci. Avšak investoři to pochopili tak, že ČNB program intervencí k oslabení koruny definitivně ukončila; přestali se koruny zbavovat a koruna opět posílila.
Ještě krátce před touto epizodou zamýšlela bankovní rada ČNB svůj program intervencí táhnout až do roku 2016. Ještě před dvěma měsíci, v listopadu 2014, se nechala chválit loajálními ekonomy za záchranu české ekonomiky před hrozbou deflace, což byl „důležitý makroekonomický počin“ a „jedinečný experiment“.
Rád bych ukázal některé souvislosti, o kterých se zatím v komentářích nepsalo.
Čtrnáct měsíců trvající experiment ČNB byl v prvním plánu bojem proti deflaci. Deflace však byla jen záminkou. Byla to prostě vhodná příležitost, na kterou ČNB čekala. Skutečným cílem intervence bylo demonstrovat užitečnost centrální banky a (když půjdeme ještě do větší hloubky) ukázat, že samostatná měna má pro ekonomiku zásadní význam.
Demonstrace se shodou okolností rok dařila. Oslabený kurz podpořil exportní výkonnost země a přidal půl procenta k tempu inflace.
Ale pak se přestalo dařit. Sebevědomé řeči o dalším kole intervencí znechutily finanční investory a ti se začali zbavovat svých korunových investic. (Mimochodem, proč si tvůrci intervencí mysleli, že zahraniční kapitál nebude takto reagovat?)
Do hry dále vstoupil dolar – začal posilovat vůči euru. Účinek intervencí zaměřených na oslabení koruny vůči euru se tím vůči dolaru ještě znásobil. Zdražováním dolaru se zčásti kompenzuje zlevňování ropy. Dolar pro nás zdražil víc než pro zbytek Evropy. Ropa pro nás zlevnila, ale méně než pro ostatní země.
A co hrozba deflace, za jejíž odvrácení si ČNB připisovala zásuhy? S deflací to může být složitější, než se píše v novinách. Měli bychom rozlišovat deflaci způsobenou cyklickým poklesem poptávky, deflaci způsobenou poklesem cen vstupů (včetně potravin) a deflaci způsobenou technickým pokrokem. Deflace z nedostatečné poptávky je zřejmě ona „zlá“ deflace, protože začíná v cenách finálních výrobků. Odbyt klesá, výrobci snižují ceny na úkor svých ziskových marží, ziskovost podnikání klesá, což je zneklidňující a demotivující. Účinek se následně přenáší do mezd a to už je zlé. Tato „poptávková“ deflace je součástí recese. Nemá smysl léčit deflaci, je třeba dostat ekonomiku z recese.
Druhý typ deflace – z poklesu cen vstupů – začíná na opačném konci ekonomiky, u výrobních vstupů, a místo vrásek vyvolává radost. Nižší ceny vstupů znamenají v první fázi nižší náklady a vyšší zisky pro výrobce. A když potom pokles nákladů pronikne i do dalších výrobků, koho by nepotěšil levnější benzín, levnější letenky? Škoda, že se „surovino-nákladová“ deflace nevyskytuje častěji.
Zato třetí typ deflace – z technického pokroku – je trvalý. Jsme přece zvyklí na to, jak nám rok co rok klesají ceny počítačů, televizorů, mobilů…
Proto když někdo mluví o „hrozbě“ deflace, měl by říci, zda míní škodlivou deflaci nebo prospěšnou deflaci. A když někdo bije na poplach a tasí monetární zbraně proti deflaci spojené s levnější ropou a potravinami (!), musí to vyvolat to přinejmenším rozpaky. Copak nechceme levnější benzín?
Demonstrace vojevůdcovských schopností centrální banky se před třemi dny rozsypala jako domeček z karet. Dojem, který po ní zůstal, je přesně opačný – centrální bance se podařilo prokázat, že když se pustí do intervencí, je to katastrofa. Svým způsobem bych jí za to chtěl poděkovat.
* * *
Jak už jsem upozornil, nejde o deflaci. Jde o význam samostatné měny pro ekonomiku a o roli centrální banky v ekonomice se samostatnou měnou.
Už v r. 2008 jsem se ve svých příspěvcích snažil ukázat, že argumenty odpůrců eura jsou nebezpečnou iluzí. Zejména je iluzí schopnost centrální banky pomocí monetárních nástrojů čelit vnějším šokům (teď názorně potvrzeno i v praxi). Mimo jiné proto, že monetární nástroje nemohou celkově zlepšit stav ekonomiky. Mohou jen zlepšit stav jedné části ekonomiky za cenu zhoršení jiné části. Mohou blahobyt jen přerozdělovat, nemohou jej vytvářet.
Proč tolik ekonomů mluví jen o jedné straně mince a ignoruje tu druhou? Zaslepenost se nevyhýbá ani renomovaným ekonomům. Vzpomínám si na jeden článek P. Krugmana, kde charakterizuje Španělsko jako „zajatce eura“ (ani se mi nechce ten článek hledat, doufám, že mi to laskavý čtenář odpustí). Píše v něm, že španělská ekonomika ztratila konkurenceschopnost; ale je v pasti, protože má euro. Prý kdyby si ponechala pesetu, mohla by obnovit konkurenceschopnost oslabením pesety. – Četl jsem a nevěřil vlastním očím. Čáry máry fuk, lehce pohnu s kurzem pesety a ejhle, všudypřítomná neschopnost konkurence, všechny ty zaostalé závody, málo výkonní zaměstnanci, neschopný management – to vše se zítra ráno stane opět konkurenceschopným na světovém trhu!
Zastánci samostatné národní měny v ní vidí nástroj stabilizace ekonomiky. Přitom tvrdošíjně ignorují případy, kdy národní měna byla faktorem destabilizace. Nejde jen o chybné kroky centrální banky, jako ČNB, nebo SNB (nemám na mysli Slovenskou národní banku, ale Swiss National Bank, která dlouho bránila franku dosáhnout tržní úroveň kurzu vůči euru, a když před pár dny náhle přestala bránit, kurz posílil o 35 %; zisky švýcarských exportérů se rázem přestěhovaly do kapes importérů). Mnohem horší je, že existence samostatné měny sama o sobě jako hromosvod přitahuje pozornost velkých spekulantů, kteří do útoku na zvolenou měnu jsou schopni vložit kapitál nesrovnatelně větší, než jsou rezervy napadené centrální banky, ba i několikanásobně větší než HDP napadené země. Proti ničivému útoku na svou měnu se země může bránit jen tak, že měnu zruší.
Vzpomínám si ještě na jiný článek ze září 2008, tuším v Hospodářských novinách, s titulkem Koruna: přístav v bouřlivých vodách. Cituji podle svých poznámek: „ »Bezpečný přístav« – to je česká koruna pro velké světové investory v časech nejhorší finanční krize za posledních osmdesát let.“ – „Investoři … do české měny lijí miliardy dolarů.“ – „V koruně prostě spatřují bezpečný přístav, a tak ji nakupují.“ (Tento článek by musel zvítězit v soutěži o nejkomičtější ekonomický text.)
Pro srovnání titulek starý tři dny: Česká měna zaznamenala nejhorší propad. Ostatní měny v regionu si nevedou o moc lépe.
„Ostatní měny v regionu“ – autor zřejmě měl na mysli polský zlotý, maďarský forint a rumunský lei. Zapomněl na další „měnu v regionu“ – euro. Slovensko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko nijak netrápí posilování kurzu vůči euru. Nemusí řešit deflaci, deflace se řeší v eurozóně jako celku. Nemusí se obávat chyb a experimentů centrální banky – jejich národní banky nemají pravomoc dělat experimenty. Mají druhou nejsilnější měnu světa (měřeno výkonem ekonomik, které ji používají). (To, že momentálně euro oslabuje vůči dolaru, je jen epizoda. Jednou posiluje dolar, jindy zase euro.)
* * *
Fiasko, které utrpěla ČNB, by mohlo být historickým předělem – začátkem našeho loučení s korunou.
Všechny argumenty zastánců samostatné měny už padly, ekonomický život je vyvrátil. Zůstala holá fakta: Koruna není atraktivní (a už vůbec ne světovou) měnou. Není bezpečným přístavem. Není žádným přínosem pro naši ekonomiku ani pro obyvatelstvo, naopak, je komplikací při obchodování s eurozónou.
Centrální banka není brilantním lodivodem ekonomiky. Nemá schopnost vyvolávat zamýšlené efekty v ekonomice, nemá schopnost úspěšně cílovat inflaci. Nikdy takové schopnosti neměla, to jen ekonomové věřili, že má. Může manévrovat, ale jen ve velmi úzkém rozmezí, které jí světový finanční trh dovolí. O tom, že monetární nástroje ztratily účinnost, se píše už i v učebnicích (a ty jsou, jak víme, vždy pozadu za vývojem).
Euro není „od počátku vadným projektem“, neživotaschopnou konstrukcí, jak se nám snažili namluvit. Nezhroutilo se, nebylo zrušeno, nebylo ani rozděleno na dvě eura – pro vyspělejší země a pro jižní Evropu – a není pravda, že bylo příčinou krize v některých zemích, jak psali publicisté a ekonomové. Naopak, země, které euro zavedly, užívají prospěch z účasti v rozsáhlém měnovém prostoru.
Česko mohlo zavést euro současně se Slovenskem v r. 2009, ale svou šanci nevyužilo. Teď je šance začít proceduru, která povede k zavedení eura v r. 2018.
To je vše. Chtěl jsem jenom pozvednout svůj hlas.