Když jsem se jako školák začal zajímat o vznik člověka, převládalo vysvětlení, že všechny fosilie hominidů se dají seřadit do vývojové řady od jakéhosi „prašimpanze“ jakožto společného předka lidí a dnešních šimpanzů, až po moderního člověka – kromaňonce (název podle jeskyně Crô-Magnon v jihozápadní Francii). V té řadě předků člověka figuroval také neandertálec. A jeden článek dlouho chyběl, dokud se v r. 1924 nenašla lebka dítěte australopitheka. (Vzpomínám si, že kniha se jmenovala Dobrodružství s chybějícím článkem, a tenkrát zrovna vyšel její český překlad. Originál jsem teď vyhledal na internetu: Dart, Raymond and Craig, Dennis (1959): Adventures with the Missing Link. New York: Harper & Brothers.)
Jedna věc v té době už byla známá: předkové lidí pocházejí z jihovýchodní Afriky, odkud se šířili na jiné kontinenty.
Na střední škole už jsme se učili, že neandertálci byli možná slepou vývojovou větví, že jsou naši příbuzní, ale ne předkové. A že kromaňonci přišli do Evropy před 40.000 lety od východu (z Ásie?) a hned začali malovat zubry a mamuty na stěny jeskyní. Po dobu 30.000 let žili vedle neandertálců, kteří pak, před 10.000 lety, vyhynuli, zhruba ve stejné době jako mamuti. Jenže nebylo jasné, kdy a kde se vyvinuli kromaňonci, když nebyli potomky neandertálců či alespoň jakousí boční linií neandertálců.
Už po skončení vysoké školy jsem četl knihu našeho významného antropologa Vratislava Mazáka Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo (1977), kde už bylo vysvětlení, proč má australopithecus a další hominidi plochou tvář (proč čelisti nevystupují dopředu jako u šimpanze). Přišel na to Američan Clifton Jolly (nejsem si jist jménem), když pozoroval paviány druhu dželada (gelada), jak sedí v trávě, prsty vybírají semínka z klasů trávy, házejí si je do úst a žvýkají. Pro tuto potravu, přesněji pro žvýkání jsou anatomicky přizpůsobeni: mají plochý obličej. Tedy naši předkové před třemi miliony let prošli (patrně dlouhou) fází, kdy se živili travními semeny (období tzv. seed eaters). Adaptace na tuto, celkem výživnou stravu ovlivnila anatomii obličeje (spodní čelist s uvolněnými klouby umožňující efektivnější drcení semen mezi stoličkami pohybem do stran; vyklenuté horní patro v ústní dutině), a současně anatomii ruky (otočný palec schopný spolu s ukazováčkem uchopit drobné předměty). Bez těchto dvou změn by později nebyla možná řeč ani výroba nástrojů. Co mě však zarazilo, bylo přiznání autora, že se dosud neví, jak vznikly lidské rasy (!) a dosud není rozhodnuto, která ze dvou hypotéz je správná – že se moderní lidé vyvinuli v jedné lokalitě a rozšířili do světa, nebo že se vyvinuli z předchozí hominidní formy na více lokalitách zeměkoule paralelně. Tenkrát mě šokovalo, že si vědci vůbec mohou myslet, že stejný druh se vyvinul na různých místech paralelně.
Dnes se učí děti ve školách, nebo vidí v televizi, že v jihovýchodní Africe se z prašimpanzí populace, oddělené pohořím od západoafrických džunglí a donucené žít ve vznikajících stepích, vyvinulo několik větví hominidů, z nichž jen jedna vedla k člověku, zatímco ostatní vyhynuly. Ale dříve než vyhynuly, některé se stačily rozšířit do Ásie a na indonézské ostrovy.
Větev vedoucí k člověku se rozdělila ještě naposledy (asi před 500.000 lety až milionem let) na předky lidí a předky neandertálců. Předci neandertálců putovali do severní Afriky, pak na Blízký východ a do Evropy. Z nich pak vznikly dvě větve neandertálců: tzv. gracilní na Blízkém východě a tzv. robustní v Evropě. V Evropě robustní neandertálci přežili úspěšně několik dob ledových a po poslední z nich se setkali se svými příbuznými přicházejícími z Afriky – moderními lidmi (Cromagnonci). Jestli spolu kamarádili – to se neví.
Moderní lidé vznikli v jihovýchodní Africe poslední, rozhodující mutací snad před 250.000 lety. Po čase se některé části populace daly do pohybu a hledaly nová teritoria k životu (tady si dovolím předběhnout a poznamenat, že nakonec postupně osídlily všechny kontinenty kromě Antarktidy).
První vlna hledačů nových území patrně vyrazila před 200.000 lety nebo o málo později do západní Afriky (Kongo, Nigerie). Odděleni od ostatních, postupně získali trochu odlišný vzhled a tvoří rasu západoafrických černochů. Ti, co zůstali v původní vlasti (v Etiopii, Somálsku, Keni), tvoří rasu východoafrických černochů.
Nedlouho na to východoafričané vytvořili silné populace na severu Afriky, odkud se později posouvaly do Ásie a do Evropy; později z Ásie na jih, přes ostrovy až do Austrálie; jiní obyvatelé Ásie šli na sever, na Čukotku a Aljašku (tenkrát byly spojené); odtud pak v několika vlnách do Severní Ameriky a jedna nebo dvě vlny až do Jižní Ameriky.
Populacím lidí se měnila barva pleti, z černé, kterou si přinesli z Afriky, na bílou, když v oblastech s omezeným slunečním svitem jim chyběl vitamín D; ten se tvoří se v kůži působením světla, tedy lépe se tvoří v bílé kůži. Barva pleti se měnila zpět na černou při putování na jih (do Indie, Indonézie, Austrálie), která zase lépe chrání před ultrafialovým zářením. A pochopitelně vznikla celá řada odstínů mezi černou a bílou. S tím, jak se lidská populace rozprostřela od Evropy přes Asii, až po Austrálii a Ameriku, vznikly další rasy, jak je známe dnes.
Co si lidé odnesli z Afriky? To je otázka, která se nabízí. Jaký stupeň kultury dosáhli lidé v Africe v době, kdy se dali do pohybu (možná před 150 tisíci lety). Uměli už mluvit? Oblékali se, nebo šli nazí? Jaké nástroje si odnášeli?
Na otázku, zda uměli mluvit, už lze odpovědět téměř s jistotou, že ano, a to plně vyvinutým jazykem s komplexní gramatikou. Lingvisté totiž prokázali, že všechny existující jazyky všech etnik, přes vzájemnou nesrozumitelnost, mají některé znaky shodné. Jmenovitě gramatika – ta má u všech jazyků společné základní charakteristiky, což americký lingvista Noam Chomsky zformuloval do hypotézy o geneticky vrozené gramatice (pochopitelně měl na mysli jakousi osnovu či kostru gramatiky, která je vrozená, a v průběhu dětství dostává konkrétní rysy jazyka, v jehož prostředí dítě vyrůstá). Ať už má Noam Chomsky pravdu či vysvětlení je jiné, vše nasvědčuje, že jazykem s vyspělou gramatikou mluvili už naši předkové v Africe před rozchodem na další kontinenty. (O řeči a jazycích se chystám jednou napsat podrobněji.)
Oblékali se? Zdobili? Upravovali vlasy do účesů? Malovali? Nejspíš ano. Asi tak, jako domorodci v nejodlehlejších oblastech dnes. Dokázat to archeologickými nálezy bude problém, protože ozdoby a prvky oblečení z kůže, peří, kůry či stébel se nemohly zachovat (i když hypoteticky to zcela vyloučit nemůžeme; co když jednou budou nalezeny ostatky člověka zalitého do jantaru, jako onen známý komár?). Pokud jde o nástroje a zbraně, zachovaly se z nich kamenné části. Co bylo ze dřeva či z kůže, podlehlo zkáze. Tak víme, že měli pazourkové nože, škrabky a podobné nástroje; z loveckých zbraní kopí (oštěpy). Asi se už nedozvíme, zda měli i rybářské sítě.
Pokud jde o luky a šípy, mohly se zachovat jen hroty šípů. A ty se právě v Africe v odpovídajících vrstvách nenašly. Tedy až do (jestli se nemýlím) loňského roku. Do té doby se tvrdilo, že lidé v Africe před rozchodem do světa ještě neznali luk a šíp. To znamená, že jej později vynalezly všechny populace lidí, nezávisle na sobě. A to je něco, co s ohledem na zkušenosti nesedí. Není nic divného, když dvě populace nezávisle na sobě vynaleznou stejnou věc. Ale je divné, když to udělají úplně všechny populace bez výjimky.
Tyto pochybnosti padly, když byly nalezeny kamenné hroty šípů datované do doby před rozchodem z východní Afriky. Od té doby to sedí. Představme si obraz: skupina lidí, v počtu asi 30 jedinců, postupuje krajinou, na dohled od Velké řeky (Nil), vpředu tři lovci-průzkumníci, pak další členové tlupy, po rodinách, nebo muži zvlášť a ženy s dětmi zvlášť, na konci jeden lovec zajišťující týl. Jsou štíhlých postav, tmavé kůže. Mají bederní roušky z kůží, řemínky přes ramena, kolem zápěstí, někteří barevná pera ptáků uvázaná ve vlasech. Dospělí nesou kožené mošny nebo váčky a v nich kamenné nože a škrabky, ale také amulety a talismany. A mezi nimi pár semen, nějaké bobule a kořínky. Ženy s kojenci jsou vybaveny koženými dětskými vaky přes rameno; to jim uvolňuje ruce k jiným činnostem. Muži nesou kopí – bez nich se nehnou ani na krok. Je to jejich jistota, že se mohou bránit proti nečekanému nebezpečí – hlavně proti útoku šelem. A teď zaostříme lépe a vidíme – luky! Ano, lovci nesou přes ramena luky, a v kožených toulcích šípy. Skupina dorazí k potoku, všichni se napijí a osvěží vodou. Lovci pak najdou vyvýšené místo pod strmou skálou. Skupina se tam utáboří, místo je chráněné a strategicky výhodné. A zatímco několik žen odchází sbírat jedlé plody v okolí, čtveřice lovců se vydává na lov. Dokázali by ulovit zvěř nebo ptáky pomocí oštěpů, ale trvalo by jim to několik dní, protože lov s oštěpem vyžaduje přiblížit se ke kořisti na několik metrů, a to se podaří v jednom z řady pokusů. Ale naši lovci mají také luky. A dokáží trefit kořist na značnou vzdálenost. Lov s lukem je většinou úspěšný. Málokdy se vracejí bez jídla.
A právě tohle by mohlo být vysvětlení úspěchu živočišného druhu homo sapiens. Luk. Luk znamenal jistější a pravidelnější přísun masité potravy. Populace lidí, lépe živená, mohla početně růst. Byla nucena a měla i motivaci hledat nová území s lovnou zvěří. Luk by se co do významu dal přirovnat k vynálezu zemědělství: byl to skok v zajišťování potravy.
Na rozdíl od neandertálců, moderní lidé se při osídlování nových území neomezili na určitou oblast; osvojovali si další a další teritoria, až k hranicím pouští, věčných ledů a oceánů. Bez luku by pravděpodobně nedošli z Afriky až do Austrálie a Jižní Ameriky. S pomocí luku osídlili celou zeměkouli, mezi jiným i oblast Blízkého Východu, oblast kolem řeky Jang-c-Tiang, oblast v dnešním Mexiku a ještě dvě další, kde na základě příznivých podmínek později vynalezli zemědělství.
Zemědělství je další megavynález lidstva. Umožnil vznik civilizace, tj. nahrazení rodu a kmene „společností“ (polis). Zemědělství je jeden z mála vynálezů, které objevili lidé na několika (uvádí se pěti) místech na Zemi nezávisle na sobě. – Luk pravděpodobně byl vynalezen jen jednou, a pak už se jeho znalost přenášela z generace na generaci bez přerušení až dodnes.
I mně naučil můj starší bratranec vyrobit luk, když mi bylo šest let. Chtěl jsem to naučit i svého syna, abych nepřerušil kontinuitu, ale nemohl jsem ho odtrhnout od počítače. Tak nevím…
…