Co je „hlava státu“?
V antice hlavu státu neznali. Buď si vládce podrobil stát, nebo stát spravoval občan pověřený Shromážděním. Případně dva pověření občané, jako dva archonti v Athénách, dva volení králové ve Spartě nebo dva konzulové v Římě. Je nějaký důvod nazývat pověřeného občana, byť by byl talentovaný jako athénský Periklés, „hlavou“ státu?
Vládce-uzurpátor (kníže, král, mogul, chán či faraon) užíval státní moc ve svůj vlastní prospěch. Kradl a loupil, co to šlo. Rozhodoval o životě i smrti ostatních. V Číně císař-sjednotitel Čchin, plným jménem Čchin Š‘-chuang-ti, dal popravit 200 tisíc zajatých vojáků, kteří se odmítli připojit k jeho armádě. Stínalo se na deseti špalcích na břehu řeky a mrtvoly se házely do vody. Pochopitelně, že řeku ucpali. Když se v Perském království zmocnil trůnu nový král, obvykle jako první věc dal popravit své bratry, kterých mohlo být deset i dvacet, vzhledem k mnohoženství panovníků. Bratři by byli permanentní hrozbou pro jeho pozici i život. U starých Gótů pro změnu nově zvolený král nechával popravit ostatní volební kandidáty i celé jejich rodiny, aby z nich nevyrostl nový rival resp. mstitel. Ostatně vraždění bratrů bylo dlouho tradicí i u Přemyslovců, nebo aspoň oslepení, jako případ Oldřicha a Jaromíra. Nějak se mi příčí nazývat všechny tyto vrahy „hlavami států“.
Ve vrcholném středověku a renezanci už je správa země složitější a opírá se více o právo. Panovníci se starají více o záležitosti státu, protože jejich osobní blaho konec konců závisí na prosperitě celé země. Ale stále platilo „Stát jsem já“ Ludvíka XIV., krále Slunce, i když správněji měl říci „Stát patří mně“. Pokud by se někdy někde dalo připustit slovní spojení „hlava státu“, sedělo by to u krále Slunce.
Nazrávala doba osvícenství a Thomas Hobbes napsal svého Leviathana – pojednání o společenské smlouvě. Z džungle vzájemně se požírajících individuí může vytvořit harmonickou společnost pouze absolutistický panovník, který, podle Hobbese, zasvětí maximální úsilí míru uvnitř země, obraně proti vnějšímu nebezpečí a vymahatelnosti práva. To by byla hlava státu jak se patří. Jenže je to jakýsi hybrid mezi tyranem a voleným premiérem.
Přišel věk konstitučních monarchií – kombinace parlamentu s vladařem – a nakonec moderní evropské parlamentní monarchie. Královské rodiny jsou v nich pro parádu. Jsou pouhou okrasou, ať posedávají nečinně na trůně a kolem trůnu, či se úporně snaží, aby byli něčím užiteční, třeba i tím, že nutí královské kluky, aby si žehlili kalhoty, řídili vrtulník, skákali padákem a stříleli z kulometu.
Je takový ceremoniální král „hlavou státu“? V jakém smyslu?
Nelze-li v dnešních evropských králích spatřovat „hlavy států“, tím spíše to platí o zbytečných presidentech.
* * *
Dovedu si představit, že takový politik bez zásluh, který zatím pro svou zemi (ani pro žádnou jinou) neudělal nic, ale naprosto nic, který se ničím nevyznamenal ani neproslavil, jehož jediná aktivita dosud byla, že vstoupil do strany a horlivě se cpal do funkcí, je v příštích volbách zvolen za presidenta. Co bude dál?
Volby odezní, lidé na volební kampaň zapomenou (na všechna ta hesla typu „Myslíme to fakt upřímně“ a „Zameteme i před vaším vlastním prahem“ a „Chceme to, co chcete vy“), jména kandidátů se jim popletou a zapomene se, kdo vlastně volby vyhrál. A tak se stane, že v Národním divadle zazní fanfáry a do presidentské lóže vstoupí první pár. Nastane ticho. Lidé přemýšlejí, za jakou zásluhu by mohli presidentovi zatleskat, ale žádná není. Malý školák se do ticha zeptá „Kdo to je?“ „Ehm, já nevím, asi president nebo co“, vysvětlí tatínek. „My jsme se učili, že už umřel.“ – A první dáma pošeptá presidentovi „Už nikdy do týhle lóže!“ A president jí odpoví „Po třetím dějství musíme utéct, dřív než rozsvítěj.“
Začne pracovní den. Na poradě užšího vedení na Pražském Hradě budou přítomni jen čtyři nejbližší spolupracovníci presidenta, šéf protokolu, hlavní poradce, šéf ochranky a komorník. Na pořadu bude jen jeden bod – čím by se měl president zabývat. Hlavní poradce navrhne zavolat do Bratislavy a pozvat slovenského protějška na návštěvu. „Mohli byste spolu položit věnec.“ „Vždyť jsme kladli minulý čtvrtek!“ Poradce na to zapomněl. Kladení bylo, ale televize odmítly poslat štáby, s tím, že přijedou jen v případě, kdyby se vyskytla čerstvá mrtvola (televize N.), nebo aspoň týrané zvíře (televize P.). Mimochodem, v ten čtvrtek večer měli sraz v civilu v hospodě. „Hele, tebe já vodněkad znám“, obrátil se president po druhém pivu k jednomu spolustolovníkovi, „Kerej ty seš?“. „Čo si, Ondro, ošalel? Šak sme ráno spolu kládli ten veniec!“ – „Jo ták, já tě Jožo nepoznal, v těch džínách a v tý bundičce s cvokama… ale hlavně ten šátek na hlavě.“ – „Bolo povedané, že civil, tak civil.“
Šéf protokolu tedy navrhne, aby si president vybral z hromady žádostí o milost a udělil milost.
President se bude dlouho probírat žádostmi o milost, ale u všech mu připadá, že pachatelé by měli sedět, a právem. Sáhne i po případech, kde o milost není žádáno; a tu najde osmiletý trest za pokus o vraždu, kterému tchýně unikla a nic se jí nestalo. Něco mu našeptá, že tchýně jako zamýšlená oběť je vlastně polehčující okolnost, kterou soud dostatečně nezohlednil. A udělí milost.
Později odpoledne příjde e-mail, že ať si tu milost nechá, že pisatel-pachatel raději pár let počká v base, než tchýně sama umře.
Vyjde ze své kanceláře, projde přijímacími prostorami a narazí na dva velvyslance čekající na přijetí. Úplně zapomněl! Attaché jednoho velvyslance se ho zeptá, zda neviděl presidenta. Zapře sám sebe a řekne, že bohužel, presidenta odvezli do nemocnice na pozorování a že přijetí diplomatů se odkládá. A dojde mu, že už je inkognito nejen v hospodě, ale i na vlastním Hradě.
V dalším sále na něj bude čekat výtvarník s návrhem známky a hned začne vysvětlovat „Tvář je stylizována tak, aby nevyjadřovala rysy konkrétního člověka, ale jakéhosi univerzálního presidenta, takže nebude nutno známku měnit po každých volbách. Ale když se teď na vás dívám, tak se vám i trochu podobá“. Zaplaví ho vlna vzteku.
Zatouží po čerstvém vzduchu, vyrazí ven, na nádvoří plné turistů. Mezi turisty zahlédne pár vojáků na vycházce. Napadne ho: „Jsem přece nejvyšší velitel ozbrojených složek. Mohu jim dát nějaký rozkaz. Třeba … Mohu vyhlásit válečný stav.“ Nápad se začne sám rozvíjet. „Když je válečný stav, mohu nechat zastřelit, koho budu chtít.“ Bude chtít oslovit vojáky, ale ti zatím zmizí z dohledu.
Výjde z Hradu na Hradčanské náměstí. Popadaje dech se opře o sochu Masaryka. Pak poplácá Masarykovu předsunutou polobotku a zamumlá si pro sebe, „My dva víme, jak je těžké vládnout této zemi, my dva to víme.“
* * *
Rád bych se zamyslel i nad možným osudem našeho přespříštího presidenta.
Dejme tomu, že se další presidentská kampaň vyvine takto: z osmi kandidátů jsou jen tři, které lidé znají z televize – Karel Gott, Xindl X a posmrtně navržený Přemek Podlaha – a díky tomu mohli jako nestraniční kandidáti sehnat každý 50 tisíc podpisů. Jenže dojde k tomu, že při přepočítávání podpisů se u dvou jaksi ztratí archy s desetitisíci podpisů a u třetího rodný list. Smůla.
Ze stranických kandidátů ze hry tou dobou už vypadnou Jiří Dienstbier (průzkumy ukážou, že voliči nevědí, o koho jde), Marek Benda (nikdo si nebude moci vzpomenout, čím se proslavil), Bobošíková (voliči ji v průzkumech budou omylem dávat hlasy do ankety Tý-Tý). Politici s máslem na hlavě nebudou přicházet v úvahu, tak strany sáhnou do řad svých mladých členů, ještě bez másla.
Jenže politické strany se navzájem budou držet v šachu a blokovat své protikandidáty různými triky. Sociální demokracie bude odhodlána nepřipustit zvolení Laďky Houskové z ODS. ODS nepustí do funkce Vojtu Kvaka za TOP 09, nahrazujícího odstoupivšího knížete. TOP 09 bude dokonale blokovat kandidáta ČSSD Jarka Lišku, novou a perspektivní tvář, který je v politice od svých 22 let, kdy přerušil studium, aby se stal politikem. Všechny hlavní strany se nakonec shodnou na neutrálním, nestranickém kandidátovi, který nikomu nevadí a nikomu není zavázán. Je jím jistý Fanda Rejčl. Kdosi ho najde mezi pomocným personálem ústřední volební komise. O kandidátovi nebude vlastně nic známo, snad jen že možná pochází ze středočeského kraje.
Fanda hned první den ve funkci splní svůj (jediný) předvolební slib a presidentským dekretem zruší povinnost vyvěšovat ve školních třídách portrét presidenta. Počínaje druhým dnem začne upadat v zapomění. Nebude se totiž objevovat v televizi, protože nic nedělá. Nebude chodit do kanceláře na Hrad, protože neví, co by tam dělal. Nikdo si nebude pamatovat jeho tvář ani jméno. Jednoho dne se sebere a odjede navštívit německého presidenta (jehož jméno si momentálně nemohu vybavit), aby s ním probral svou neradostnou situaci. Vlastně jejich neradostné situace. Tam se seznámí s presidentem Evropské Unie (nemohu si vzpomenout, jak se jemnuje). Ten jej přesvědčí, aby jel s ním a následníkem švédského trůnu (Carl?, Olaf?, Gustaf?) na dovolenou do Provence, kde si najmou loď a poplují po umělých kanálech mezi levandulovými poli. A tak se budou plavit, jezdit na kolech, koních a čtyřkolkách, bavit se s místními u sklenky vína, aniž by někdo tušil, že jde o presidenty a následníka. Až jednou, ve vesničce někde poblíž Aix-en-Provence, tiše splynou s davem a už je nikdo nikdy neuvidí.
Doslov
Když skončí Fandovo funkční období, nikdo si nevzpomene, že má být volba nového presidenta. Teprve po dvou letech na tento fakt upozorní král Olaf marně čekající na červeném koberečku před letadlem na letišti Václava Havla. (Hrozící diplomatický incident nečekaně urovná ruský vicepresident pro Karlovy Vary, který Olafovi místo Prahy navrhne státní návštěvu svých lázní.)
Parlament zvolí cestu nejmenší námahy – vzniklou situaci legalizuje tím, že funkci presidenta republiky zruší. Zůstane po ní jen věta zapomenutá při novelizaci Ústavy (úřednická kultura je stále nízká), znějící „V čele státu stojí hlava státu“.