Nenechme se mýlit titulem „president“ – je to de facto premiér (jiný premiér ve vládě USA není). Jen pro úplnost dodejme, že americký model se stal v 19. století vzorem i pro Latinskou Ameriku.
Vedle výkonné moci – vláda vedená presidentem – je tu ještě oddělená a nezávislá moc soudní a moc zákonodárná, jak je geniálně vyprojektoval osvícenský myslitel Charles-Louis de Montesquieu.
Byli tu kvazi-presidenti už dříve. V Anglii v čele republiky (Commonwealth of England) stál Oliver Cromwell, kontroverzní postava, spíše diktátor, a vlastně si ani nedal titul president, nýbrž Lord Protector (tedy něco jako „ochránce republiky“).
Jakési protopresidentské funkce můžeme najít už dříve u staathouderů v Nizozemsku nebo dóžat v Benátkách. Ale první skutečný president je přece jen George Washington.
Prvního skutečného evropského presidenta volila Francie v r. 1848 a stal se jím Louis Napoléon Bonaparte. Měl postavení podobné americkému presidentovi. Ale z nějakého důvodu ústava obsahovala vedle presidenta ještě funkci premiéra – není vyloučeno, že to měla být analogie krále a jeho prvního ministra. Vláda tak měla dva předsedy, protože latinské slovo president (od pre-sidere, před-sedat) je česky prostě předseda. Aby se odlišil od premiéra, byl nazván „president republiky“, zatímco „malý“ či pomocný předseda vlády byl nazýván předsedou rady ministrů (président du conseil des ministres). Těch se za Bonaparta vystřídalo několik, ale byla i období, kdy funkce nebyla obsazena a vládu řídil Bonaparte bezprostředně sám.
Je to náhoda nebo hříčka historie, že hned s prvním presidentem v Evropě je ústavně zakotven nedůsledný, kompromisní prvek – dva muži v čele vlády – což dříve nebo později musí vést k tomu, že jeden bude zbytečný, ať ten či onen?
Bonaparte několik let takto předsedal vládě, ale když se blížil konec jeho mandátu, začínal nervóznět, až nakonec to nevydržel a prohlásil se císařem, podobně jako jeho cher oncle, Napoléon (první). Po prohrané válce s Pruskem francouzské císařství skončilo (zatímco ve Versailles bylo slavnostně vyhlášeno císařství německé).
Francie se stala znovu republikou (už potřetí), funkce presidenta byla obnovena.
Patrice de MacMahon byl zvolen presidentem r. 1873 (vystřídal Adolpha Thierse).
Starý a senilnějící maršál MacMahon (potomek skotského rodu, usazeného kdysi ve Francii z důvodů náboženských konfliktů ve Skotsku), už na tom nebyl nejlépe, jak ilustrují anekdoty. Podle jedné při návštěvě vojenské akademie v Saint-Cyr upozornili MacMahona, že nejlepšímu posluchači závěrečného ročníku se tu tradičně říká le nègre, černoch, a že shodou okolností toho roku je jím právě černoch. Když procházel kolem nastoupených posluchačů, president se u něj zastavil a zapředl konverzaci: To jste vy, ten černoch? – Ano, pane maršále! – Aha. Tak pokračujte. (C’est vous le nègre? Eh bien, continuez!) Jindy se blýsknul ve společnosti výrokem: Tyfoidní horečka je hrozná nemoc, člověk na ni buď zemře, nebo úplně zblbne. Já vím, o čem mluvím, já ji měl. (La fièvre typhoïde est une maladie terrible, ou on en meurt ou on en reste idiot. J’en sais quelque chose, je l’ai eue.)
A tak není divu, že během svého funkčního období přenechával řízení vlády stále více předsedovi kabinetu Albertovi de Broglie. Nakonec si nechal hlavně funkce slavnostní a ceremoniální, a aby se neřeklo, i nějaké zásadní – vyhlašovat válku a rozpouštět parlament.
Když skončila první světová válka, zrodilo se několik nových republik – Německo, Itálie, Rakousko, Československo, Maďarsko, Polsko, ale nepředstavujme si tento proces jako přímočarý a jednoduchý; třeba Maďarsko nejprve vyhlásilo království; jenže nemohli sehnat krále; vládu řídil admirál Horthy, admirál bez moře, v království bez krále … – a s nimi i presidentů. Ne však podle vzoru amerického, nýbrž tehdejšího francouzského. Učili jste se v dějepise o presidentech jménem Friedrich Ebert, Karl Seitz, Enrico de Nicola? (Ale nemusíme sahat do minulosti, máme příklady ze současnosti. Všichni víme, že německou premiérkou je Angela Merkelová, ale kdo jsou pánové Horst Köhler, Christian Wulff a Joachim Gauck? Nenápadně a tiše se vystřídali ve funkci německého presidenta, zatímco Merkelová vládla a podílela se na řízení Evropy.)
Presidentské funkce byly tehdy, ve dvacátých a třicátých letech, především chápány jako odměna za minulé zásluhy o zemi. Presidenti, jako náš Masaryk, sklízeli hold a ovace za své životní zásluhy a dílo, nikoli jen za propůjčenou funkci.
Mnozí ze zasloužilých presidentů byli snad i rádi, že nemusí řídit vládu a řešit hory praktických problémů. Vždyť ceremoniální funkce také uspokojí ego a ješitnost.
Mnozí vládní politici byli ještě raději, že se jim president neplete do vládnutí, zvláště tak zásadový a tvrdohlavý, jako Masaryk.
Jednu vadu to však mělo. Montesquieu. Oddělení tří mocí, výkonné, soudní a zákonodárné.
Kam patří ceremoniální president? Vlastně nikam.
V Evropě zůstalo ještě mnoho panovníků, sice také zbytečných, ale zato dobře ovládajících ceremonie. A tak noví zbyteční presidenti republik sdíleli osud se svými kolegy – zbytečnými monarchy. A nikoli náhodou jim byly přiřčeny některé atributy vypůjčené od králů.
Především přívlastek „hlava státu“. Reálně nic neznamená, ale vyvolává představu panovníka, monarchy; president je jakoby postaven naroveň králi – oba jsou přece hlavami svých států.
Další atributy vypůjčené od králů jsou udělování milostí (zcela nepokrytě prvek feudalismu), titul vrchního velitele armády (sahající svými kořeny až do starověkých Athén a Říma), dále zobrazení na známkách, portréty visící ve školních třídách (podobně jako sochy císařů v ulicích antického Říma, kterým mimochodem jen vyměňovali hlavy, když se moci ujal nový císař).
Udělování milostí spočívá v tom, že soud udělil pachateli trest a president se rozhodne trest zrušit. Buď proto, že soudem udělený trest je nespravedlivý (pak by měl asi nejdřív vyhodit soudce); nebo je trest spravedlivý a president chce umožnit pachateli, aby trestu unikl. Přitom je ponecháno na libovůli presidenta, komu milost udělí a komu ne.
President je vrchním velitelem ozbrojených sil. Co to obnáší? Mohl by např. armádu uvést do pohotovosti a v jejím čele pak vytáhnout proti sousední zemi? Armádo! Na můj povel! Zajímavé je, že se od presidenta v čele armády nic takového nečeká. Nečeká se ani, že by do jeho kanceláře chodili generálové a dostávali od něj rozkazy. Nečeká se ani to, že by nový president strávil první tři měsíce ve funkci u vojenských jednotek, aby se seznámil s vojenskou problematikou. Ba ani krátké týdenní školení z vojenské teorie a praxe se nekoná.
Jak může být nejvyšším velitelem armády někdo, kdo neví prakticky nic o válčení? Jedině tak, že všichni vojáci mají tajný rozkaz neposlouchat rozkazy nejvyššího velitele. Může velet, může poroučet, ale nikdo jeho rozkazy neuposlechne. Tím je zajištěno, že nezpůsobí žádnou katastrofu svou nekompetentností. (Zejména mě to uklidňuje, když si představím, jak do telefonu velí divizím Bobošíková.)
Na druhou stranu zůstává paradoxem, že rozkaz desátníka uposlechne víc vojáků než rozkaz vrchního velitele.
Přijímání a propouštění cizích velvyslanců se dá inscenovat jako důstojná ceremonie. Možná, že právě tady je president nezastupitelný? Bohužel ne. V nepřítomnosti presidenta přijímá velvyslance premiér. Podepisování mezinárodních smluv a zákonů dnes dělají tři ústavní činitelé: předseda vlády, předseda poslanecké sněmovny a president. Dva by také stačili.
Zbývají, myslím, poslední dvě funkce presidenta, které jsme dosud nezmínili – pravomoc rozpustit parlament a přednést v televizi novoroční projev. To druhé může president udělat každý rok, to první – jen když mu to dovolí. Marně čekáte, že se president jednoho rána probudí a sám se rozhodne, že rozpustí parlament. „Vážení poslanci, vážené poslankyně, musím vám říci, že už dlouho mi jde na nervy vaše chování, ale teď už číše přetekla. Vaše sobeckost, chamtivost, nepoctivost, ignorantství a lajdáctví už překročily všechny meze. Rozpouštím vás. Jděte domů!“ To by byl čin hodný presidenta. Ale neudělá to.
Novoroční projev presidenta je asi to jediné, v čem je president naprosto nenahraditelný. Novoroční projev může přednést kdekdo, třeba Zdeněk Svěrák nebo Zdeněk Troška, ale od nich to nikdy nebude „projev presidenta“. Lidé projev poslouchají, protože president je zasloužilá osobnost a jeho názory jsou zralé a moudré.
Ale co je opravdu zlé – a právě to teď postihlo naši republiku – když dojdou opravdové osobnosti se zásluhami. Pak se nový president vybírá z obyčejných lidí bez zásluh. Kdo bude chtít poslouchat jeho novoroční projev? Asi nikdo. – A to už je definitivní vyprázdnění funkce presidenta.
* * *