Bezděkova komise vypočítala, že nedojde-li k reformě, penzijnímu systému po roce 2035 hrozí schodek, který má údajně dosáhnout zhruba tří procent HDP, tedy „100-120 miliard korun měřeno v současných cenách“.
Své tvrzení opírá o demografické trendy. Deset pracovně aktivních lidí dnes živí 2 důchodce, v roce 2035 bude živit asi 3,8 důchodce. Na první pohled se zdá, že jak důchodci, tak pracující budou živořit.
Omyl 1: V r. 2035 budou chybět zdroje na penze
Nebudou. Reálný HDP na jednoho obyvatele bude dvakrát větší než dnes, a to je dost na růst životní úrovně všech, včetně důchodců.
Z vývoje za posledních sto let víme, že výkon ekonomiky přepočtený na jednoho obyvatele se zdvojnásobuje zhruba každých 25 let, a to i přes klesající podíl pracovně aktivních osob v populaci. Je to jeden z mála trendů, které lze předpovědět se značnou pravděpodobností.
Tedy v r. 2035 se bude rozdělovat dvakrát větší koláč než dnes, takže i materiální zdroje pro důchodce budou dostatečné. Jestliže budou chybět peněžní prostředky ve státním rozpočtu, pak to bude pouze důsledek špatně nastavených sazeb odvodů a sazeb penzí. Postačí jen pravidelně dolaďovat sazby, podobně jako se upravují sazby daní, a žádný schodek nebude.
Bída, almužna, živoření – to jsou strašáky působící na emoce lidí. Pěstují strach z budoucnosti. Zdá se, že už jim podlehla většina národa. A přitom střízlivý pohled na ekonomiku, zbavený emocí, říká: žádná bída nehrozí. Probíhá impozantní technický pokrok. Výkon ekonomiky roste, reálné mzdy rostou, životní úroveň roste, osobní spotřeba roste.
Omyl 2: Před bídou nás zachrání penzijní fondy
Reforma navrhuje, aby si všichni v průběhu života povinně spořili v penzijních fondech. V důchodu z nich pak budou čerpat relativně větší prostředky ve srovnání s „almužnou“ ze státního rozpočtu.
Tak tohle je už přímočará lež.
Penzijní fondy nebudou nikdy schopny zajistit tak velké penze, jaké poskytuje průběžný systém financování (prostřednictvím státního rozpočtu nebo podobně). Důvod je v rozdílné produktivitě práce dnes a v budoucnosti. To je pozoruhodná vlastnost ekonomického času: přítomnost je chudá ve srovnání s budoucností, budoucnost je bohatá ve srovnání s přítomností.
Ve fondovém systému platí pojištěnec dnešní relativně menší příspěvky ze svého relativně chudšího příjmu, s tím, že užívat je bude mnohem později. Z dnešního nízkého platu si šetří na svou nízkou spotřebu v budoucnosti.
V průběžném systému platí pojištěnec dnešní relativně menší příspěvky ze svého relativně nízkého příjmu – a stát je rovnou rozděluje dnešním důchodcům. Až v budoucnosti půjde dnešní pojištěnec do penze, budou na jeho důchod přispívat aktivní pracovníci ze svých podstatně vyšších reálných výdělků. Penze bude bohatší.
Průběžný systém umožňuje penzistům užívat plody ekonomického růstu na principu: „v mládí plať málo, ve stáří dostaneš hodně“.
Zatímco fondový systém nabízí jen: „v mládí plať málo, ve stáří si to vyzvedni“.
Omyl 3: Penzijní fondy nezatěžují státní rozpočet
Zatěžují, a to až nebezpečně.
Při přechodu od čistě průběžného systému na systém dvoukanálový vzniká následující přechodový efekt:
Penzijní příspěvky od pracujících se rozdělí na dva směry – do státního rozpočtu a do fondů. Vyplácet penze ale bude jen státní rozpočet. Příjmy fondů se zpočátku nebudou vyplácet na důchody, protože jejich klienti – plátci – ještě nejsou v důchodu. Příspěvky se na jedné straně budou hromadit ve fondech, na druhé straně tytéž částky budou chybět státnímu rozpočtu, který v této fázi ponese celé břímě výplat.
V případě naší reformy se odhaduje, že státu bude první rok chybět 100 miliard korun a o tuto částku se bude muset zadlužit. (V dalších cca 40 letech by měl výpadek pomalu klesat, až do úplného odeznění přechodového efektu).
Zkrátka: zavedení povinného spoření do penzijních fondů je velká zátěž pro státní rozpočet. Potvrzují to i zkušenosti zemí, které v devadesátých letech tento systém zaváděly (vč. Slovenska). Na základě toho i Světová banka obecně nedoporučuje zavádět penzijní fondy.
Situace státních rozpočtů, u nás i jinde, je křehká. Balancujeme na pokraji rozpočtových krizí. Máme se vrhnout do reformy, která situaci ještě zhorší?
Tato fakta by měla úplně stačit k odmítnutí fondového pilíře naší penzijní reformy. Tak proč na ní vláda trvá? – Zájmy. Penzijní fondy jsou vysoce lukrativní byznys.
Omyl 4: Spořením do fondu se hodnota hromadí a nikde se neztrácí
Bohužel ztrácí.
Penzijní fondy jsou soukromé instituce a mají několikanásobně vyšší náklady na provoz než státní úřady. Platí svým úředníkům a vedoucím manažerům vyšší mzdy a odměny, ale také vynakládají větší prostředky na investice a zařízení, zkrátka – z prostředků klientů si stavějí sídla. Dále ve vzájemné konkurenci budou nuceny vynakládat obrovské částky na marketing a reklamu. Z peněz klientů.
Fondy budou vyplácet svým majitelům zisky. Z peněz klientů. Jsou vlastně zakládány právě za účelem zisku.
Státní instituce jsou neziskové. Dnes utratí Česká správa sociálního zabezpečení za provoz 7 miliard korun ročně. Nemohlo by to tak zůstat? Opravdu chceme platit za provoz penzijního systému raději 70 miliard?
Omyl 5: Prostředky ve fondech se bezpečně zhodnocují
Penzijní fondy budou pochopitelně prostředky svých klientů investovat do finančních aktiv, která nesou výnos (nejčastěji úrok). Ale pozor: hodnota finančních aktiv může růst, ale může také klesat. V nedávných krizích se stávalo, že hodnota cenných papírů klesla třeba až na polovinu. A nejde jen o akcie. Znehodnotit se mohou také dluhopisy, dokonce i státní dluhopisy, nebo hypoteční listy. Hodnota nemovitostí se může také zhroutit a hodnota zlata může rovněž vykázat delší hluboký pokles. Tak už to s investicemi chodí.
Když budete přispívat do penzijního fondu peněžními částkami, fond za vaše peníze nakoupí finanční aktiva, aby se vložená hodnota časem zhodnocovala. Ale nikde není zaručeno, že se aktiva zhodnocovat budou a že jejich hodnota neklesne.
Zato je zcela jisté, že si fondy z vašich prostředků uhradí vždy všechny náklady. Pravděpodobnost, že na svém individuálním účtě najdete žalostně málo ze svých vkladů, je bohužel dost velká.
Omyl 6: Penzijní fondy budou poctivé
Všude, kde se shromažďují peníze ve velkých objemech, číhají nepoctivci na příležitost.
Hned první příležitost je v tom, že penzijní fond bude disponovat penězi klientů a půjde o částky v řádu miliard. Fond je bude investovat, zčásti otevřeně a průhledně, zčásti skrytě, mimo výkazy. Jaký dosáhne skutečný výnos, to se nikdy nedozvíte. Dozvíte se jen to, co fond bude chtít, abyste se dozvěděli. Když fond vykáže roční zhodnocení prostředků 1,9 % – znamená to, že více je zhodnotit už nešlo? Anebo šlo, ale ne pro klienty?
Současné penzijní fondy (zatím určené jen pro dobrovolné připojištění) dosahovaly v letech 2000 – 2010 průměrný výnos (bez státního příspěvku a po čištění od vlivu inflace) ročně zhruba 0,3 %. Přitom průměrný růst ekonomiky byl 3,3 %. Jak to, že z ekonomického růstu vytěžily tak málo? Analytici odpovídají: je to chamtivost a rozhazovačnost manažerů fondů. Vyplácejí si vysoké odměny a z peněz klientů proplácejí přemrštěné náklady. Nahrává jim i to, že nízké výnosy nejsou vidět na první pohled, bez analýzy, protože jsou „zamaskovány“ štědrými státními příspěvky.
Tento typ okrádání by se dal nazvat „lízání smetany“. Ale pak tu máme ješte taktiku „popadni a uteč“.
Odbočme od penzijních fondů a podívejme se na tunelování obecně. V devadesátých letech vzniklo mnoho (privatizačních) investičních fondů. Odhadem pětina z nich funguje dodnes, zatímco 4/5 byly vytunelovány. Některé už byly zakládány za účelem vytunelování. Jiné třeba ne, ale následně se jich zmocnili mazaní lapkové.
V devadesátých letech byla vytunelovaná asi polovina tehdejších menších bank.
Později zákon umožnil zakládání družstevních záložen. Opět se ukázalo, že větší počet jich byl založen jen a jen za účelem vytunelování. Ostatně i ten zákon byl asi přijat za účelem tunelování.
Lidé jsou nepoučitelní a nechají se okrást znovu a znovu. Proto ani lapkové nevymřou. Jsou tady a hledají příležitost. A jako vlci běžící po pachu krve už drží stopu penzijních fondů. Jak je poznáte, když budou mít obleky a kravaty, elegantní kufříky a suitu právníků?
Kdo nevěří, ať počká tři roky. Pak se můžeme sejít znovu na tomto místě nad seznamem vytunelovaných penzijních fondů.
Omyl 7: Pracovníci zůstanou v zaměstnání až do 65 let
Reforma prý ušetří státu prostředky, když se posune hranice nároku na starobní důchod z 60 let na 65. Znamená to, že lidé budou pracovat o pět let déle? Pokud někdo tvrdí, že ano, musí být slepý. Protože kolem sebe vidíme, že kdo přijde o práci po padesátce, má už jen malou šanci získat znovu odpovídající práci. Po šedesátce už prakticky žádnou. Po šedesátce se udrží v zaměstnání jen malé procento šťastlivců. Ostatní mezi 60 a 65 lety nebudou pracovat, ale nebudou mít ani nárok na starobní důchod od státu.
Bude jim stát platit podpory v nezaměstnanosti? Sociální podporu? Existenční minimum? Jestli ano, pak kde je úspora?
Omyl 8: Budoucnost lze vědecky předpovídat
Nelze. Možná některé prvky budoucnosti, ale celkový obraz ne.
Vraťme se v duchu o 25 let zpátky a představme si komisi, která má něco naplánovat až do roku 2010.
Píše se rok 1985. Jen pro přiblížení tehdejší situace: V SSSR se právě ujal funkce Michail Gorbačov. V Mladé Boleslavi se v přísném utajení testuje prototyp nového vozu – Škoda favorit. Na západě, v kapitalistických zemích, se prodávají na trhu první stolní počítače (počítač Sinclair je za natolik dostupnou cenu, že někteří turisté si jej dovezli do Československa; jeho paměťovým médiem je – magnetofonová kazeta).
Co asi tak může komise v r. 1985 předpovědět? Nemá nejmenší šanci vybádat či uhodnout, že padne totalitní režim, že bude možné cestovat do „Západního“ Německa bez kontroly na hranicích, že vznikne internet či společná evropská měna; že důchodci budou nosit v kapse mobily a platební karty.
Zcela analogicky dnešní Bezděkova komise ani netuší, co všechno se stane během příštích 25 let. A přesto má tu pošetilou odvahu nás informovat, že v roce 2035 bude českému penzijnímu systému hrozit schodek právě „100-120 miliard korun měřeno v současných cenách“.
Musel by být blázen, kdo by předpovědi komise bral vážně.
*
Ale když už jsme u předpovídání, docela bych věřil, že vláda, která vzejde z příštích voleb, celou slavnou penzijní reformu zruší.
*