Jenže: omezení rychlosti v obci není jen povinnost řidičů. Je to i právo obyvatel obce. Bezohledný řidič neporušuje jen předpis, ale i právo ostatních občanů na relativně bezpečnější pobyt a pohyb po obci.
My, co žijeme v obcích, městech, hlavním městě, se tu pohybujeme auty, pěšky i na kolech, s dětmi za ruku i s kočárky, posíláme děti do školy, do hudebky i na hřiště; naši senioři se šourají do obchodu nebo k doktoru, někteří z nás jsou invalidní. A kolem nás jezdí bezohlední řidiči takovou rychlostí, při které i malá chybička, malé zaváhání dítěte nebo seniora mohou vést k neodvratné tragedii.
Nedávno Nejvyšší soud rozhodl ve zvláštním případě, zjednodušeně popsáno: řidič jel v obci po hlavní ulici a měl tedy přednost; narazil do auta vyjíždějícího z vedlejší ulice. Jenže – řidič jedoucí po hlavní silnici jel rychlostí 90 km/h. Kdyby jel povolenou rychlostí 50 km/h, vozidlo z vedlejší ulice by mohlo vyjet, aniž by omezilo jeho přednost v jízdě. Měl řidič na hlavní ulici přednost v jízdě i při rychlosti 90 km/h? Ne.
Nejvyšší soud rozhodl, že řidič vyjíždějící z vedlejší ulice měl právo předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu respektují dopravní předpisy. Tedy měl právo vyjet do hlavní ulice, když viděl jiné vozidlo v dostatečné vzdálenosti.
Všichni máme právo na to, aby ostatní respektovali pravidla.
Jenže právní vědomí v Čechách vymřelo jako ti vodníci. Češi si většinou myslí, že mají právo porušovat předpisy. Ano, čtete správně!
Pravda, má to svoje zvláštnosti, například, když jsem přichycen při činu, musím přijmout trest. Ale pravděpodobnost je malá. Jednou za rok – za dva roky se s tím holt musí počítat. Jiná varianta je, že nejsem přímo přichycen při páchání přestupku, ale mají proti mně důkazy. V tom případě jsem v suchu. Každý důkaz se dá zpochybnit. Ne, nebyl jsem to já, ale osoba blízká, neznámý pachatel, na fotce nejsem já, ale někdo, kdo se mi silně podobá – dokažte, že jsem to já! Já mám právo páchat přestupky a vy mně to musíte dokázat. Nemáte dost důkazů? Smůla. Moje právo na páchání přestupků bylo zachováno.
Ale nejčastější situace je porušování předpisů v nepřítomnosti policie. (Nepřítomnost je základní stav policie.) Když mě policisté nevidí, přestupek vlastně ani není přestupkem, že? Smím předjíždět v zatáčce přes plnou čáru? Kdyby opodál stálo policejní auto, byl by to přestupek. Když nestojí, je to legální.
V tomto pokřiveném právním vědomí vyrostly generace našich řidičů. Proto se u nás jezdí, jak kdo chce. Občas se vyskytne nějaký podivín, který respektuje značku a jede třicítkou a všechny nás zdržuje, a přitom zbytečně, protože policie tu není. Tak proč blbne?
A my řidiči jsme i voliči. A volíme poslance z řad řidičů. A poslanci si chtějí jezdit, jak se jim zlíbí. Třeba stošedesátkou. Ale občas i poslancům cosi z koutku duše našeptá, že to není úplně v pořádku, porušovat předpisy. Takový svědomím zneklidněný poslanec se pak vrtí v poslanecké lavici a nakonec se přihlásí s návrhem, jestli by se nejvyšší povolená rychlost na dálnicích neměla zvýšit na 160 km/h.
Ta špetka svědomí vede také poslance a politiky k tomu, aby morálně zdůvodnili zákaz měření rychlosti v obcích. Musí se to postavit tak, že špatná není rychlá jízda, ale špatné je měření rychlosti. Novináři, nohsledi naši, pomožte! Najděte něco špatného na měření!Rádi. Tak například hnusné je, že na pokutách obce vydělávají peníze. Ano. Rejžují. – Fuj! Dělají si z toho byznys. – Třikrát fuj!
Takovým chováním dělají ostudu. – Hanba jim!
Nevěříte?
MF Dnes, 26. září, titulek: Z měření rychlosti se stal obecní byznys – mezititulek: Dělají jen ostudu
V samotném článku se dozvídáme, že malá středočeská vesnička Koleč, sužovaná bezohlednými řidiči, požádala o zpomalovací prahy, ale nedostala je. „Občané po nás chtěli, ať uděláme něco s řidiči, kteří obcí projíždějí příliš rychle“, cituje deník starostu. Obec tedy zakoupila dva radary a zpomaluje řidiče pomocí nich. Loni vybrala 1,5 mil Kč na pokutách, ale náklady na radary a platy strážníků obsluhujících radary byly o 100.000 vyšší. Ale o to nešlo, šlo o bezpečnost. Podobně si poradily i jiné obce.
Jak z nich udělat padouchy? V článku je celá paleta osočení. Třeba:
„Někteří starostové se rozhodli vydělávat na měření rychlosti.“ (Darebáci. Chamtivci!)
„Oni prostě na měření rejžují“, cituje deník jiného starostu, který zřejmě sám rád jezdí rychle, I. Rubíka. (Rejžují, rejžují, ti nenasytní hrabivci!)
„Koleč svým chováním dělá ostudu všem radnicím. Nedivím se, že lidé nemají ke strážníkům úctu, když se setkávají s podobným chováním.“ (Vaše mámy se za vás musí stydět, že se takhle chováte.)
Novinář požádal o vyjádření i odvážného poslanece Jana Klase, který prosadil, aby městské a obecní policie přišly o pravomoc měřit rychlost. Ten potvrdil: „O chování Koleče vím a nemyslím, že by se měla obec takhle chovat.“
Proč se musí obcím odebrat pravomoc měřit rychlost, pane poslanče?
„Některé radnice si udělaly z této pravomoci dojnou krávu.“
Hrůza! Dojná kráva! Neodpornější ze všech zvířat. Sněmovna rázně zasáhla a zlou Dojnou Krávu zabila. Díky, páni poslanci.