Reklama
 
Blog | Jan Pudlák

Lehkým perem o zániku eura

 

- tak dnes píší ekonomičtí publicisté a bohužel i mnozí ekonomové. Sousloví „zánik eura“ nesmí chybět v žádném článku o dluhové krizi.

Inu, když se nějaký nesmysl dostatečně dlouho opakuje, přestane být vnímán jako nesmysl. Ale stačí v textu vyměnit Evropu třeba za USA, a nesmyslnost hned bije do očí.

 

Rozpočet státu Oklahoma (USA) je v krizi. Panují obavy, že od Oklahomy by se mohl nakazit i Oregon a Indiana. Vzhledem k tomu, že proti záchrannému balíčku je v Senátu silný odpor, hrozí zánik dolaru. Se zánikem společného dolaru však ztrácejí smysl i Spojené státy, které se pravděpodobně brzy poté rozpadnou.“

Nebo dosaďme českou korunu:

Krize obecních rozpočtů v České republice se vyostřila poté, když Dolní Slavíkov vyhlásil insolvenci. Pokud jednání starostů Libereckého kraje o záchranném balíčku, svolaná na tento víkend na Ještěd,  ztroskotají, hrozí zánik české koruny. Je velmi pravděpodobné, že bez české koruny se rozpadne i Česká republika.“

Reklama

*

Měna nemá žádnou sílu sama o sobě. Měna je tak silná, jak silná je ekonomika, v níž se měna používá. Eurozóna je druhou největší ekonomikou světa, rovnocenným partnerem ekonomiky USA. Na tomto základě i euro je druhou nejsilnější měnou světa. Letos v prvním pololetí dokonce posílilo vůči dolaru i jenu. Ceny v eurozóně vzrostly za dvanáct měsíců o 2,7 %. Poslední měsíční údaj o inflaci v  je 0,0 %.

A teď prý má euro zaniknout!

*

Před dvěma lety psali novináři o hyperinflaci jako o hotové věci. Americká centrální banka pumpovala do ekonomiky likviditu (ve dvou vlnách, označovaných jako „quantitative easing“ 1 a 2) a novináři denně zmiňovali hyperinflaci na stránkách novin a internetu. Kolik čtenářů se tenkrát nechalo zblbnout! Co vy, naletěli jste také?

*

Dnes píší o zániku eura, jako by šlo o nutný důsledek řecké dluhové krize a hrozící krize rozpočtů Itálie, Španělska, Irska a Portugalska. Tak se tedy podívejme, jak to spolu souvisí.

Především je už jasné, že krize státního rozpočtu je důsledkem zaostávání konkurenceschopnosti ekonomiky.

Když země zaostává v konkurenceschopnosti, její výkon zpomaluje. Spotřeba, soukromá i veřejná, by měla zpomalit či poklesnout v souladu s poklesem ekonomického výkonu. Nelze žít nad poměry. Nelze spotřebovávat více, než vyrobíme. Ledaže… Ledaže by země začala žít částečně na dluh. Nadměrný státní dluh může vyplňovat mezeru, která se rozevírá mezi reálným výkonem ekonomiky a předbíhající životní úrovní. Samozřejmě, hlavní vinu na tom nese vláda, která svou politikou tento trend umožňuje a aktivně provádí.

Ale po čase příjde účet. Dluh je třeba splatit. Uměle nadsazenou životní úroveň je třeba snížit. A je tu problém v dvojí rovině – na finančních trzích a v sociální oblasti. Řecká vláda na finančních trzích těžko hledá investory, kteří by jí půjčili za přijatelný úrok, a na domácí scéně čelí stávkám a demonstracím proti úsporným opatřením. Řečtí pracující jsou postaveni před nutnost drasticky snížit svou životní úroveň, ale pociťují to jako nespravedlnost, protože to nejsou oni, kdo vkormidloval ekonomiku do této situace.

Teoreticky by bylo možné ponechat Řecko, ať se s problémem vypořádá samo, a Evropská unie by mohla stát stranou, ale … je tu několik velkých ALE. Za prvé, řecké obyvatelstvo čeká drastický pokles životní úrovně. Hrozí, že přeroste v humanitární katastrofu. 

Dále jsou tu evropští investoři (banky, fondy a jiné mocné finanční instituce) a jejich ztráty. Doufají, že část ztrát jim uhradí daňoví poplatníci a část tiše přenesou na své klienty.

Nakonec je tu světový finanční trh. Turbulence by mohla nabírat na síle a odstartovat další světovou krizi. Následky by pocítili lidé i mimo Evropu.

Takže je jasné, že náklady řecké krize ponesou Řekové, řecké banky, evropské banky a investoři do řeckých dluhopisů a také unijní rozpočet, navýšený o další „balíky“ a fondy, čili evropští plátci daní. Z nich pak asi Němci ponesou lví díl. To, o čem se jedná (včera v Berlíně, zítra v Bruselu), jsou proporce – kolik na koho připadne.

A teď se zamysleme, jak to ohrožuje existenci společné měny – eura? Vidíte nějakou souvislost?

Já ne.

*

Je tu ještě druhá otázka, obrácená. Přispěla existence eura ke vzniku rozpočtových krizí?

Bohužel, přispěla. Není to žádná náhoda, že po dvanácti letech používání eura začaly nazrávat rozpočtové krize jedna po druhé. A to často v zemích, o kterých se psalo, že zavedení eura zpočátku napomohlo jejich prosperitě (Španělsko, Irsko).

Ekonomické zaostávání země tak či tak vyústí do krize (poklesu). Ale propuknutí krize může být oddáleno dvěma mechanismy. Jeden je kurzový. Tímto ventilem se dočasně vypustí krizový tlak. Centrální banka země intervenuje na měnovém trhu tak, aby relativně podhodnotila (znehodnotila) domácí měnu vůči zahraničním. Při tomto ovlivněném kurzu začnou vývozci vydělávat více, export je zvýhodněn, expanduje a dočasně táhne ekonomickou prosperitu. Jenže ne nadlouho. Protože to, co na tomto kurzu vydělávají vývozci, prodělávají dovozci. Ekonomika se nedá ošidit. Něco za něco. Dovážené vstupy jsou dražší, náklady rostou a konkurenceschopnost domácí výroby opět klesá. Centrální banka rezignuje, přestane intervenovat, krize vypukne plnou silou.

Tento mechanismus, jak jsme viděli, vyžaduje samostatnou národní měnu.

Pokud země zavedla euro, jako dejme tomu Španělsko, kurzový ventil už nemá. Zbývá druhý mechanismus oddálení krize – pomocí státního rozpočtu. Ten může, za cenu rostoucího zadlužení, uměle udržovat v zemi poptávku, živit rostoucí životní úroveň. Dočasně. Protože finanční trh vnímá zadlužování jako riziko a požaduje postupně stále vyšší úroky. Když úroky narostou do kritické výše, vláda vzdá zadlužování a nechá krizi propuknout.

Možná, že finanční trhy v této nové situaci selhaly. Je možné, že účastníci trhů nesprávně ocenili riziko státních dluhů. Stejně jako před hypoteční krizí v USA riziko hypoték. Zkrátka, příliš dlouho převládal pocit, že stát nemůže zkrachovat a že státní dluhopisy jsou bezpečné (v USA: hypotéky jsou bezpečné). Finanční trhy nezvyšovaly úrokové sazby. Vlády nedostaly včas varovný signál. Naopak, dostávaly falešný signál, že úvěry pro vládu jsou stále levné. A když se finanční trhy konečně podívaly na riziko realisticky a úroky zdražily, bylo už pro Řecko pozdě. Pro Itálii, Španělsko, Portugalsko a Irsko tak tak.

*

Co bude následovat? Až Evropská unie (či eurozóna) uhradí ztráty z krizí, až pominou pocity křivdy a nespravedlivosti (proč právě my máme nést náklady krize?), zbude tu společný zájem předejít novým rozpočtovým krizím. A to je možné jen tak, že značná část rozpočtů bude řízena jednotně a celkově pro rozpočty budou platit přísnější pravidla.

Řečeno odborněji – zavedením eura vznikla jednotná monetární politika (prováděna Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem), avšak zůstaly samostatné fiskální politiky jednotlivých sátů (které navíc přestaly dodržovat i rámcové limity Maastrichtské smlouvy) a ty mohou mařit úsilí Evropské centrálné banky v oblasti monetární. Už od začátku bylo známo, že jednotný monetární mechanismus vyžaduje i značný stupeň sjednocení fiskálních mechanismů, avšak chyběla k tomu politická vůle. Po tvrdé lekci z rozpočtových krizí už snad chybět nebude.

*

A co euro? Děkuji za optání, těší se dobrému zdraví a nic mu nehrozí. Zejména ne zánik. Z hlediska ekonomické racionality, myšlenka znovuzavedení národní měny místo eura by se mohla zrodit jen u vlády kolektivně poživší halucinogenní drogu. Nebo v hlavách novinářů.

Doufám, že jste opět nenaletěli!

*     *     *