Reklama
 
Blog | Jan Pudlák

Třinácté poučení z krize

Krize roku 2009 je za námi. Byly publikovány tucty poučení z krize. Jedno bych s dovolením přidal: Novináři vyrábějí fámy a beze studu jimi krmí čtenáře. Chcete příklady? Tady jsou tři fámy z poslední doby.

Fáma o hyperinflaci

Vláda USA a americká centrální banka Fed reagovaly na krizi okamžitým zaplavením bankovního systému dostatkem až nadbytkem likvidity. Evropa následovala. Důvod byl prostý – hrozilo, že banky omezí úvěrové aktivity a budou, v obavách z rizik, hromadit více likvidity. Relativní nedostatek likvidity na trhu by vedl k další řetězové redukci úvěrů a tím by se krize ještě více vyostřila. Ale při nadbytku likvidity v rezervách bank není důvod úvěry omezovat.

Někteří novináři si však z toho vyvodili závěr, že nadbytek likvidity = inflace. Velký nadbytek likvidity = hyperinflace. A hned tímto svým vhledem do ekonomických procesů nakrmili čtenáře.

Reklama

Takže, jak to je doopravdy?

Hyperinflace proběhla naposledy v Zimbabwe v letech 2006-2008 a vypadala takto (roční růst cenové hladiny):

2005                      585 %

2006                      1 281 %

2007                      66 212 %

2008                      231 150 888 %   (v červenci)

Oficiální údaje končí v červenci, ale jeden americký profesor dokázal sledovat ceny až do listopadu a publikoval je v této podobě (jde o vzestup cenové hladiny k uvedeným datům za předchozích 12 měsíců):

25-Jul-08             317,000,000 %

29-Aug-08           9,690,000,000 %

26-Sep-08           471,000,000,000 %

3-Oct-08              1,630,000,000,000 %

10-Oct-08            11,600,000,000,000 %

17-Oct-08            300,000,000,000,000 %

24-Oct-08            26,100,000,000,000,000 %

31-Oct-08            3,840,000,000,000,000,000 %

7-Nov-08             593,000,000,000,000,000,000 %

14-Nov-08          89,700,000,000,000,000,000,000 %

Steve H. Hanke: Hanke Hyperinflation Index for Zimbabwe (HHIZ). Sources: Imara Asset Management Zimbabwe and author’s calculations.

Poslední údaj byl osmdesát devět tisíc trilionů procent. Růst cen pokračoval dále, až do ledna 2009, kdy vláda oficiálně povolila použití zahraničních měn v domácím oběhu (americký dolar, jihoafrický rand) a obyvatelstvo zimbabwské dolary zahodilo. Centrální banka je přestala tisknout.

Hle hyperinflace a její řešení.

A jak vypadá předpovídaná hyperinflace v USA a v Evropě? Prostě se nekoná. Tak novináři alespoň žonglují se slovíčky v titulcích, aby fámu podpořili.

Ceny v USA rostly nejrychleji za poslední dva roky –  Zboží a služby v amerických obchodech zdražily v prosinci o 2,7 procenta. (Zpráva ČTK, 15.01.2010) Rozuměj: v prosinci oproti prosinci předchozího roku, čili za celý krizový rok 2009 se ceny zvedly o 2,7 %.

Proboha! pomyslí si čtenář. Už je to tady! Rozbíhá se hyperinflace.

Titulek další zprávy zní jako ještě lepší vtip:

Ceny v eurozóně vyletěly nahoru – Růst spotřebitelských cen v eurozóně na konci loňského roku výrazně zrychlil a dosáhl nejvyšší úrovně za posledních deset měsíců. Meziroční míra inflace v prosinci činila 0,9 procenta. (Zpráva ČTK, 05.01.2010)

Ano, to není překlep, ceny v eurozóně se za rok 2009 zvýšily o … devět desetin procenta! Ani ne celé jedno procento. Hyperinflace jak Brno.

Pád eura vůči dolaru

Krize způsobila, že euro vůči dolaru oslabuje. V r. 2010 za půl roku, od ledna do poloviny června, kurz eura oslabil z 1,45 na 1,19 dolaru. Novináři věští, že jde o fatální pád, ze kterého už se euro těžko vzpamatuje. Novináři v Česku chválí prozíravost českých vlád, pravých i levých, že z opatrnosti odkládaly zavedení eura. Teď nám budou všichni závidět, že nemáme euro, které padá volným pádem a už se nezastaví.

Novináři jaksi opoměli zarámovat „pád“ eura do delšího časového úseku. Euro při svém zrodu 1. ledna 1999 zdědilo po ECU kurz 1,18 USD. O rok později se euro obchodovalo za dolar v „magickém“ poměru 1:1. V následujících třech letech se kurz pohyboval pod jedním dolarem, kolem 90 amerických centů (nejslabší kurz byl v říjnu 2000: 82 centů), ale koncem roku 2002 se dostal znovu na hodnotu 1 dolar za 1 euro. Za roky 2003 a 2004 vyšplhal kurz eura na 1,35 dolaru. V roce 2005 soustavně klesal až k úrovni, na které začínal: 1,18 dolaru. Ale trend se obrátil a kurz eura znovu posiloval. V létě roku 2008 bylo euro vůči dolaru zatím nejsilnější – prodávalo se za 1,60 USD. A teď zase oslabuje.

O čem to vše vypovídá? O ničem jiném než o běžném fungování trhu. Změny poptávky a nabídky vedou k utváření rovnovážného kurzu na různých úrovních, posouvají kurz nahoru a dolů. Nikoho nenapadlo bít na poplach, když se euro prodávalo za 82 amerických centů ani když se za euro platilo 1,60 dolaru. Až letos, pohyb z 1,45 na 1,19 někoho inspiroval k nápadu, že euro umírá. Ledažeby Evropská centrální banka razantně zasáhla a euro podpořila. Zasáhne? Nezasáhne?

Novinářům-věštcům uniklo, že posilující euro znevýhodňuje export, což byla situace zhruba posledních pěti let. Oslabující euro znamená naopak výhodnější podmínky pro export z eurozóny. Zvýšené exporty mohou rozhýbat evropskou ekonomiku. Takže je to vlastně dobrá zpráva. Mimochodem, když v roce 2008 kulminoval nevýhodný kurz, ECB na devizovém trhu nezasáhla. Proč by měla zasáhnout teď, když je kurz ekonomicky výhodný?

V červenci euro náhle přestalo „padat“ a začalo růst – až na 1,29 amerických dolarů. A bylo po fámě.

Tak nám euro končí

Euro spěje k zániku, příčinou je rozpočtová krize Řecka a dalších zemí.

Pravda je, že o „ohrožení“ eura mluvil Josef Ackermann, šéf Deutsche Bank, i Angela Merkelová, když vyzývala k záchraně „ohroženého“ eura. Někteří novináři nepátrali, co se za tím skrývá, a rovnou vypustili do světa fámu.

Novinářům to bylo jasné. Euro končí. Škoda, ale stejně nebylo životaschopné. Byl to projekt nevydařený, předem odsouzený k zániku. Národy se chtějí vrátit ke svým původním měnám. Jen blázen by teď investoval do eura. Ještě větší blázen by musel být ten, kdo by opustil svou národní měnu a zavedl euro. Teď, když euro končí!

Jenže Ackermann a Merkelová neměli na mysli euro jako měnu, nýbrž trh vládních dluhopisů denominovaných v euru. Když se vláda nějaké země dostane do rozpočtových problémů, její dluhopisy na trhu se ocitnou pod tlakem převisu nabídky – investoři se jich zbavují. Obchodníci spekulují a tak napomáhají najít novou rovnovážnou cenu. Existují také velcí hráči, kteří mohou vrhnout na trh velké prostředky, aby srazili cenu dluhopisů výrazně dolů a na poklesu vydělali miliardy. Je to zajímavé téma, ale nedá se vměstnat do jednoho blogu. Jen poukážu na jeden aspekt: vláda spolu s centrální bankou mají volbu mezi dvěma alternativami: nechat trhu s dluhopisy volný průběh, anebo se angažovat a masívně nakupovat dluhopisy, aby jejich cena neklesla. V druhém případě je to souboj vlády a spekulantů. Jde o to, kdo vrhne do bitvy větší prostředky. Když vláda neudrží cenu dluhopisů, pak vše, co použila na jejich záchranu, se stane kořistí spekulantů. A naopak, jestliže vláda udrží cenu dluhopisů, spekulanti odejdou bez zisků.

V případě malé země jako Řecko, Portugalsko, Irsko, vlády nemají dostatek prostředků na boj se spekulanty. Jenže jejich dluhopisy jsou denominovány v euru. Tak vzniká otázka, jak se mají zachovat ostatní země eurozóny. Mají pomoci napadené vládě nebo ne? Jsou důvody pro razantní zásah, pro rychlé zacelení zranitelného místa společnými silami eurozóny, aby se zabránilo rozsáhlejším škodám. Ale ještě silnější jsou důvody pro ponechání napadené země, aby se s útokem vypořádala sama. Koneckonců, její vláda vedla nezodpovědnou rozpočtovou politiku a krizi sama způsobila. Kdyby jí ostatní členové eurozóny pomohli, lehkomyslnost by se jí vyplatila. Byl by to signál „Půjčujte si, co hrdlo ráčí, když to přeženete, ostatní za vás zaplatí“. Není divu, že eurozóna nebyla v této otázce jednotná a váhala. Německým představitelům se podařilo, mimo jiné dramatickými výroky, přechýlit mínění ve prospěch masívní pomoci (formou záruk za dluhopisy až do výše 700 miliard euro, přičemž na přímý úvěr řecké vládě je vyčleněno jen 45 miliard). Smyslem bylo stabilizovat trh eurových dluhopisů. Což se nakonec podařilo a celé „téma“ prakticky zmizelo ze zpravodajství.

A euro jako měna? Těší se plnému zdraví a posiluje.

Zůstává jen poučení. Čtěte noviny s velkou dávkou nedůvěry!

*