Jak měřit závazek (resp. nárok)?
Od starověku až do první světové války zlato plnilo, kromě jiného, jednu zajímavou funkci zvanou „měřítko cen resp. míra hodnoty“. Je pro nás v této chvíli zajímavá tím, že ji zlato plní, aniž by muselo být fyzicky přítomno. Při naturální výměně statků, když třeba dva sedláci navzájem směnili jedno tele za pět metráků osiva, mohly jako pomyslná srovnávajcí míra hodnoty statků posloužit ceny ve zlatých penězích. Zlato, ač nepřítomno, mohlo být společným jmenovatelem hodnoty. Ale nemuselo to být výlučně zlato. Měřítkem pro dohodnutí správného poměru mohlo být samotné osivo. V tom případě se tele „oceňovalo“ přímo v kilogramech osiva. Podobně „cena“ nevěsty v některých kulturách mohla být dohodnuta v počtu velbloudů, dlužná daň mohla být vyměřena v počtu ovcí, žold vojáků v soli, peněžitý trest mohl být alternativně vyměřen v hodinách nucené práce, clo se často platilo přímo dováženým zbožím. Například stavební dřevo dovážené do Prahy ze Šumavy svázané do vorů, se prodávalo na trhu dřeva těsně za vyšehradskou skálou. Ale hned po ukotvení voru se z něj platila místní daň, a to nikoli v penězích, nýbrž ve dřevě, které se z voru oddělilo – vyťalo. Celnici se proto říkalo „výtoň“. Budova celnice dodnes stojí, ale už jen jako muzeum (zastávka tramvaje Na Výtoni).
Zlato nejen že nemuselo být přítomno, ale ani nemělo monopol na funkci měření hodnoty závazků. Z praktických důvodů se nejčastěji používaly pro souměření závazků, nároků, pohledávek a dluhů jednotky zlatých peněz. Ale stejně dobře poslouží jakékoli jiné, třeba vymyšlené jednotky. V Čechách se sázky často uzavírají v počtu piv. Zatím si zapamatujme, že závazek-nárok musí být vyjádřen v nějakých jednotkách, ale jednotky mohou být čistě konvenční, pomyslné. Jde jen o to, aby je obě strany znaly a respektovaly.
Jak ze závazku vzniknou peníze
Představme si středověkého řemeslníka v situaci, kdy má příležitost něco vyrobit a prodat, ale nemá peníze na materiál. Požádá dodavatele, aby mu dal materiál na dluh; vznikne podnikatelský neboli obchodní dluh. Za dodaný materiál vystaví dlužní úpis – závazek zaplatit v budoucnosti. Dlužní úpis je buď obyčejný („Tímto se zavazuji zaplatit messer Giacomovi 50 florinů za dodávku 30 loktů lyonského sukna, a to nejpozději do svátku Všech svatých, což stvrzuji svým podpisem jakož i podpisy niže uvedených svědků…atd.“) nebo ve formě směnky vlastní („Za tuto směnku zaplatím Mastru Giannimu 30 zlatých sovreinů 20tého dne měsíce června L.P. 1409 … atd.“). Dlužní úpis obyčejný měl volnou textovou formu, obvykle vysvětloval i vznik dluhu (např. dodávka zboží) a jeho případné vymáhání u soudu vyžadovalo důkazní řízení (proto ti svědci). Směnka vlastní naproti tomu měla přesná a přísná pravidla pokud jde o text (rigor cambialis), například se v ní výslovně nesmělo uvádět, proč byla vystavena (důvod dluhu). To bylo nutné ke zkrácenému soudnímu vymáhání, v němž soudce zkoumal jen formální správnost směnky a nepřipouštěl námitky proti existenci dluhu. Soudní vymáhání bylo tedy účinnější a rychlejší. Druhá odlišnost byla možnost převést držbu směnky (a tedy i nárok na plnění) na třetí osobu, a to rubopisem. Pokusme se znázornit vztahy spojené se směnkou schématicky:
„Řemeslník“ má dluh –> směnka <– „Dodavatel“ má nárok (může jej prodat)
Držitel směnky ji může prodat. Například i bankéři. A Bankéř za ni zaplatí (ne plnou částku, pochopitelně, něco si srazí) buď ve zlatě, nebo – a teď příjde ten trik! – pouhým zápisem na účet toho, kdo směnku prodal.
Při této transakci si Bankéř nechá přepsat směnku rubopisem na sebe, uloží ji do trezoru a připíše dohodnutou částku na účet klienta. Zápis v knize znamená, že Bankéř se zavazuje klientovi kdykoli vydat zapsanou částku ve zlatě. Všimněte si: Bankéř nedostal do úschovy zlato, ale v knize se přesto objevil zápis o nároku klienta na zlato. Kde tedy je to zlato? Nikde. Zápis v knize vyjadřuje závazek bankéře vydat zlato. Bude bankéř schopen takový závazek splnit? Určitě bude, až bude směnka řemeslníkem proplacena ve zlatě. A do té doby, kdyby majitel zápisových peněz chtěl zlato, si může Bankéř dočasně vypomoci vlastním zlatem nebo zlatem svých klientů, a až Řemeslník splatí směnku, Bankéř vypůjčené zlato vrátí, odkud je vzal.
„Řemeslník“ má dluh –> směnka <– má nárok – „Bankéř“- má dluh –> zápis v knize <– „Dodavatel“ má nárok
Podstata transakce: Obchodní dluh řemeslníka vůči dodavateli se dostane do banky. Bankéř jej roztrhne na dva dluhy: dluh řemeslníka vůči bankéři a dluh bankéře vůči dodavateli. Dluh řemeslníka je napsaný na směnce a zůstává imobilizovaný, zavřený v trezoru banky. Dluh bankéře je zapsaný v knize. Klient – v tomto příkladu „Dodavatel“ – má nárok vyzvednout si zlato, nebo platit někomu dalšímu platebním příkazem.
Jednoho dne příjde Řemeslník splatit směnku. Na pult vyloží zlaťáky a jeho obchodní dluh tím zanikne. Bankéř z trezoru vyjme směnku a roztrhá ji, přijaté zlato uloží do trezoru.
Naproti tomu dluh Bankéře může existovat dále, ale od teď už je krytý zlatem, klasicky, jako kdyby si klient zlato uložil.
„Bankéř“- má dluh –> zápis v knize <– „Dodavatel“ má nárok
Tento „středověký“ model ukazuje, že vedle zápisových peněz krytých zlatem mohou vznikat na přechodnou dobu i zápisové peníze kryté obchodním dluhem. Po splacení obchodního dluhu se peníze kryté obchodním dluhem přemění na peníze kryté zlatem.
Zápisové peníze kryté obchodním dluhem mají dočasný charakter. Ale protože v ekonomice neustále vznikají nové a nové obchodní dluhy, zatímco staré se splácejí, je tu neustále přítomna masa obchodních (podnikatelských) dluhů, z nichž část může být bankami využita k emitování zápisových peněz krytých obchodním dluhem. A ač se jednotlivé dluhy splácejí, v oběhu je trvale přítomna určitá masa zápisových peněz krytých obchodním dluhem. Průmyslovou revolucí vstoupila ekonomika do stádia hromadné výroby, s odpovídajícím explozívním nárůstem používání podnikatelských úvěrů a také s vysokou potřebou peněz ke zprostředkování obchodních transakcí. Není divu, že těžba zlata nestačila na tyto požadavky. Nárůst peněz zajistily zápisové peníze kryté obchodním dluhem. Zlato v trezorech bank přestalo hrát hlavní roli. Trezory bank se začaly plnit směnkami a dluhopisy. Na jejich základě banky mohly do jistých mezí emitovat zápisové peníze. V literatuře se tento proces označuje jako „úvěrová kreace peněz“ a peníze se označují jako „dluhové“ peníze.
V čem spočívají závazky podnikatelů? Na první pohled jsou to „závazky zaplatit peníze“. Pokud bychom u toho zůstali, ocitneme se v kruhové definici: „peníze jsou kryté závazkem zaplatit peníze“. Ale posuďme obsah závazku více do hloubky. Aby podnik, který má zakázku, mohl splatit obchodní dluh, musí především splnit zakázku, tzn. něco vyrobit a dodat. Když si rolník bere na dluh osivo a zavazuje se, že po sklizni zaplatí, zavazuje se tím, že bude orat, sít, zavlažovat, sekat a mlátit. Formálně se podnikatel zavazuje zaplatit. Fakticky se zavazuje pracovat a něco vytvořit. Vyrobit a doručit. Provádět službu. Vykonávat užitečnou činnost. Produkovat něco pro jiné. Vymýšlet, zdokonalovat. Úzkostlivě hlídat kvalitu. Vyslechnout zákazníka a nabídnout mu, co potřebuje. Organizovat, komunikovat, řídit. Když si podnikatel vezme na dluh materiál, musí, aby mohl dluh zaplatit, napřít maximální úsilí na svůj produkční proces. To je vnitřní povaha jeho závazku – produkovat.
Bankéř může vydávat peníze (bankovky nebo zápisy v knize) proti převzetí směnek jen do určitých mezí. Směnka v trezoru totiž představuje pro bankéře dvojí riziko:
a) že se sejde více klientů požadujících zlato v objemu větším, než činí bankéřovy zlaté rezervy,
b) že dlužník – výstavce směnky – svůj závazek nesplní.
Vydá-li bankéř do oběhu příliš mnoho peněz proti přijatým směnkám, zvyšuje se pravděpodobnost krachu. Jaká míra peněz krytých směnkami je ještě „zdravá“, bezpečná? To si museli bankéři vyzkoušet v praxi, na vlastní kůži. Banky se časem naučily lépe pracovat s rizikem. Počáteční vlny krachů přiměly i zákonodárce, aby bankám stanovili určité hranice – zákonnou povinnou minimální míru zlatých rezerv ke krytí závazků banky.
A co bankovky?
Kupodivu, k vysvětlení soudobých peněz bankovky vlastně ani nepotřebujeme. Ale pro zajímavost se o nich zmíním. První bankovky, přesněji předchůdci bankovek, byly již zmíněné bankovní potvrzenky o uloženém zlatu, na které bylo možno u bankéře vyzvednout zlato kdykoli, čili na požádání, a vista, a prima vista (na viděnou, na první viděnou). Impulsem k jejich vydávání bylo zajištění bezpečnosti při cestování; podle některých pramenů byly třeba v Neapoli podnětem k vydávání strvzenek pouliční nepokoje v polovině 16. století. Tyto předchůdci bankovek ještě nesly, kromě názvu banky, i jméno držitele. Nazývaly se různě, podle místních zvyklostí. Například v Janově, o sto let později, se jim říkalo „biglietti di credito” (úvěrové listy), a byly už předtištěné, vyplňované při vydání pokladníkem.
Holanďan Johan Wittmacher, povýšený ve Švédsku do šlechtického stavu jako Johan Palmstruch, zakladatel a ředitel Stockholmské banky, od r. 1661 (podle jiných pramenů už od roku 1658) vydával tištěné úvěrové listy „Kreditivsedlar“ splatné na požádání a – novinka! – bez jména držitele, čili znějící na doručitele. Jeho listy jsou proto historiky považovány za první skutečné evropské bankovky. Nápaditý Palmstruch experimentoval i s dalšími inovacemi, až to přehnal a dovedl banku ke krachu; nakonec byl odsouzen k smrti za „nezodpovědné vedení knih“ (!), ale trest mu byl zmírněn na doživotí.
Dnes jsou bankovky plně a snadno zaměnitelné za zápisové peníze. U kteréhokoli bankomatu můžete vyměnit své zápisové peníze za bankovky. A na přepážce banky naopak (ponecháme-li stranou restriktivní opatření k potlačení praní špinavých peněz).
Daně
K vysvětlení peněz sice nepotřebujeme bankovky, ale zato potřebujeme daně. Všichni podnikatelé jsou povinni platit daň ze zisku (ať už se jmenuje jakkoli). Tento všeobecný závazek podnikatelů existuje ze zákona; v podstatě znamená toto: „chceš vyrobit a prodat to a to a dosáhnout pro sebe takový a takový osobní zisk? Pak vyrob ještě něco navíc a odveď daně!“ Tedy každý, kdo chce podníkáním dosáhnout čistý zisk, přistupuje k zákonnému závazku vyprodukovat hrubý zisk a daň odvést. Tento typ závazku doprovází jakoukoli podnikatelskou činnost a lze se tedy na něj spolehnout do budoucnosti. Stát prostě má nárok na daně do neomezené budoucnosti. A na základě tohoto budoucího nároku se může v přítomnosti zadlužit, vydat závazek prodejem státních dluhopisů. A když přijde den splatnosti dluhopisů, může vydat a prodat nové dluhopisy a z výtěžku splatit ty staré. Tak se budoucí závazky podnikatelů platit daně transformují do závazku státu splatit dluhopisy. A teď, když státní dluhopisy nakoupí centrální banka, získá tím docela cennou a bezpečnou pohledávku. Na jejím základě může vydat svůj závazek – peníze. Přesně jako ten malý bankéř ve středověku, který „koupil“ směnku a „zaplatil“ za ni tím, že připsal do knihy čerstvě emitované zápisové peníze na účet prodávajícího, dnešní centrální banka kupuje státní dluhopis a platí za něj tím, že čerstvě emituje nové zápisové peníze a připíše je na účet tomu, kdo jí dluhopis prodal (třeba obchodník s cennými papíry).
Za penězi emitovanými centrální bankou se skrývají převážně pohledávky vůči státu, který zase má budoucí pohledávky vůči podnikům – daně. Peníze emitované centrální bankou jsou závazek – v první řadě závazek centrální banky, ale za ním se skrývá závazek státu a nakonec – závazek podniků, závazek něco vyprodukovat a dodat. Naše centrální banka nakupuje do svých aktiv také dolary a eura. Ale co jsou, vzato do konečného důsledku, dolary a eura jiného, než závazek podnikatelů v USA a v eurozóně něco vyprodukovat a dodat?
Zápisové peníze – záznamy o nároku a závazku
Shrnutí: zápisové peníze, zaznamenané na datových médiích v bankách, jsou záznamem o nároku a závazku. Majitel peněz má nárok, banka závazek. Mimo bankovní systém zápisové peníze neexistují. Banky vytvářejí své závazky a záznamy o nich na základě
a) závazků podniků něco vyprodukovat,
b) závazků centrální banky, u které mají komerční banky záznamy o svých nárocích.
Centrální banka vydává své "záznamy o závazku" na základě závazků státu zaznamenaných na státních dluhopisech, které se opírají konec konců o závazky podniků něco vyprodukovat. Jednotky národních měn jsou konvenční jednotky, které poměřují tyto "nároky-závazky".
Takže nic virtuálního. Jsou to reálné závazky.
*