Sedím u počítače, píšu na klávesnici, odkliknu něco myší na obrazovce – a elektrický signál se bleskově prodere do mé banky, projde procesorem a na hard-disku odepíše z mého účtu částku, která bleskově doputuje na hard-disk jiného počítače. Právě jsem zaplatil třeba pojištění za auto. O platby za elektřinu se nestarám. Z mého účtu na harddisku je odepíše software sám a odešle, kam patří. Fascinující, že?
Občas slyším od známých názor, že dnešní peníze jsou jen iluzorní, virtuální jednotky, které vlastně nic nepředstavují. Ale včera jsem podobný názor zaslechl dokonce od jakýchsi „odborníků“ v televizi. Nedá mi to, abych se do tématu nepustil. Musím však vysvětlení rozdělit do dvou částí. V této, první části, se pokusím ukázat, jak vznikla forma dnešních peněz, tedy jejich technická stránka. Příště se budu věnovat povaze peněz, neboli co představují.
*
Kdysi, v dobách tzv. zlatého standardu, byly peníze jednak přímo ze zlata (mince), a jednak byly poukázkami na zlato (bankovky). Bankovky se daly vyměnit za zlato. Pravda, výměna bankovek za zlato se neprováděla na každém rohu; často ani centrální banka na svých přepážkách takovou výměnu nebyla povinna provádět vůči veřejnosti (jako v Rakousku-Uhersku); ale v jiných zemích centrální banka i komerční banky takovouto výměnu prováděly (USA, Velká Británie), takže nakonec teoreticky každý držitel bankovky ji mohl nějak za zlato vyměnit, alespoň oklikou přes jinou zemi.
Národní měny se daly srovnávat podle váhy zlata, vzájemné kursy byly pevné, byly totiž zlatem automaticky fixovány (v úzkém rozmezí mezi dvěma tzv. zlatými body). V druhé polovině 19. století se z iniciativy Francie v Evropě ujala myšlenka sjednotit váhu mincí národních měn (zřejmě na popud Napoleona III. – ten navazoval na nedokončené úsilí svého strýce, Napoleona I., zavést všude na ovládaných územích desetinný měnový systém, se sjednocením vah mincí stejného nominálu). Mezinárodní smlouvou byla založena tzv. latinská měnová unie. Zúčastnily se zpočátku Francie, Belgie, Itálie, Řecko, Lucembursko a Švýcarsko. Dohoda spočívala v tom, že zúčastněné státy si ponechají názvy měn a budou mít vlastní vyobrazení na mincích, avšak sjednotí váhy mincí a jejich nominální hodnoty. Nejmenší zlatá mince měla hodnotu 5 a vážila 1,61 gramu, další mince měly hodnoty 10, 20, 50 a 100; stovka vážila 32,25 gramu, ať šlo o francouzské, švýcarské či belgické franky, italské liry, řecké drachmy atd. Menší nominály byly ze stříbra. Vedle kovových mincí obíhaly papírové bankovky, směnitelné za kovové mince. Součástí dohody bylo, že zúčastněné země nebudou bránit oběhu zlatých mincí jiných států na svém území. Další evropské státy, i některé mimoevropské, se připojily, smluvně i neformálně, takže nakonec sjednotilo své zlaté mince 32 států, mezi nimi Rakousko-Uhersko, Švédsko, Rusko, Španělsko, Vatikán, Venezuela, Peru, Argentina, Čile i Brazílie; USA zvažovaly připojení a dokonce vyrazili zkušební emisi zlatých mincí nazvaných „stella“ (1 stella = 4 dolary), ale nakonec snahu vzdaly, vzhledem k obrovským nákladům na výměnu oběživa. Jen Británie zůstala stranou, lpíce na svém systému 1 libra = 20 šilinků, 1 šilink = 12 pencí a 1 guinea = 21 šilinků.
Tím pádem byly mince různých států latinské unie přímo zaměnitelné, čili technicky vzato, vznikla společná měna. Dnes bychom řekli zlaté euro. Kdyby první světová válka nepřerušila tento vývoj, mohly na shodnou zlatou jednotku přejít všechny státy na světě. Ale možná také ne. Protože zdokonalováním peněžních systémů současně nazrávala druhá tendence: imobilizace zlata, jeho stažení do zásob a znehybnění, čili schopnost obejít se bez zlata v oběhu.
První světová válka se stala přelomem – vlády válčících států skutečně stáhly zlato z oběhu a pozastavily směnitelnost bankovek za zlato. Po válce se směnitelnost za zlato obnovila už jen na krátko, v omezeném rozsahu. (Vývoj nebyl přímočarý, ale po r. 1971 skončily definitivně všechny experimenty s vazbou peněz na zlato.)
Pro zajímavost, jak silná byla setrvačnost myšlení: v Československu nebyla ani stopa po směnitelnosti koruny za zlato, přesto v zákonné definici československé koruny (i v r. 1945 a 1953) nechyběla její zlatá parita. V r. 1953 byla stanovena na 0,123426 g ryzího zlata, což formálně platilo až do konce osmdesátých let. V praxi tato informace neznamenala vůbec nic. Přesto si nikdo netroufnul zrušit zákon určující obsah zlata v československé koruně. Peníze přece „musí“ představovat zlato, vždyť co by jinak představovaly? Chyběla nová teorie peněz.
*
Aby peníze mohly plnit svou funkci, musí být jejich množství omezené. U kovových peněz bývalo omezeno množstvím kovu, který byl k dospozici na ražbu peněz. U skripturálních (záznamových) peněz musí existovat instituce, která používá postupy (mechanismy) zajišťující omezenost množství peněz. Dnes jsou to centrální banky, které jednak vytvářejí, čili vydávají neboli emitují elektronické záznamové peníze a jednak dohlížejí na licencované banky, které musejí být elektronicky napojeny na centrální banku, mít u ní účet a dodržovat přísná pravidla. Centrální banka a jí regulované soukromé banky tvoří ucelený a uzavřený systém, mimo který elektronické peníze existovat nemohou. Každý, kdo chce používat elektronické peníze, si musí otevřít účet v některé bance. Jeho peníze tam budou zaznamenány a tam budou přibývat či ubývat. Účtů může mít každý několik, ale vždy v bankovním systému.
Stále ještě můžeme imaginární peníze z našeho účtu v bance vyměnit za hmatatalné bankovky; ale hotovostních plateb ubývá, a v dohledné době zavládnou elektronické formy placení všude (včetně placení drobných částek elektronickou peněženkou či mobilem). Ostatně manipulace s bankovkami a mincemi v obchodech je archaickým jevem. Pokladny se zvonícími zásuvkami, peněženky s rozdrbanými bankovkami, šrajtofle, věčné přepočítávání, vracení nazpátek, cinkání drobných v kapse, co se pokaždé vysypou na zem, když si převlékám kalhoty…
Základní princip dnešních elektronických peněz byl kupodivu vytvořen v Evropě už koncem středověku. Roku 1295 benátští kupci ještě nevěřili čínským papírovým penězům, certifikátům na uložené stříbro, které jim předvedl Marco Polo. Ale o sto let později už vynalézavě používali bankovní směnky (cambiali), což byly poukázky na určitou částku, splatné pobočkou banky v jiném městě, případně v jiné zemi. Italští (zejména lobmardští, benátští a janovští) bankéři se zabývali lichvou – půjčováním peněz – dnes bychom řekli bankovnictvím. Své pobočky měli ve všech významných centrech Evropy, v Paříži i v Londýně – a všude byli připraveni proplácet své „cambiali“ v kovových penězích. Bankovní směnky fungovaly takto: klient složil zlaté peníze třeba v Milánské pobočce banky, s tím, že si je chce vyzvědnout v Paříži; milánská pobočka vystavila písemný příkaz pařížské pobočce vyplatit danou částku klientovi. S takovým „cambiale“ se cestovalo bezpečněji, protože případný zloděj jej nemohl inkasovat.
Ukázalo se, že směnky mají i jiné využití. Klient, který měl v bance uložené zlaťáky, mohl třeba napsat směnku (cambiale) sám, jako příkaz bance, aby vyplatila určitou částku panu XY. A na světě byl skvělý platební instrument. Připomíná vám to dnešní platební příkaz bance? Tak ten je pravnukem oné středověké směnky. Nebo vám to připomíná šek? Správně, šek je rodný bratr směnky!
Než je příkaz napsaný na směnce splněn, to jest dokud je směnka „v oběhu“, trvá úvěrový vztah mezi vystavitelem směnky a jejím držitelem. Ten, kdo ji drží, a je napsaný na líci (nebo na rubu) směnky jako její majitel, má nárok. Kdo je podepsaný pod textem směnky jako vystavitel, nebo v textu jako plátce, má závazek. Směnky byly převoditelné. Takže převodem směnky se dalo platit třetí osobě, pokud byla ochotna směnku přijmout. Jenže nepohodlí takového placení spočívalo v tom, že a) převod vyžadoval zápis na směnce (rubopis), b) směnku nešlo rozměnit na menší částky.
Další z tehdejších vynálezů je bankovní kniha. Bankéř má v držbě zlaté mince uložené klienty. Aby neztratil přehled o svých závazcích a o nárocích klientů, vede zápisy v knize. Knihy – to jsou předchůdci dnešních hard-disků v počítačích. A právě záznamy o „závazku-nároku“ v bankovních knihách jsou předchůdci dnešních elektronických peněz.
Časem se vyvinuly i bezhotovostní platby, a to v případech, kdy plátce i příjemce měli uložené zlato u stejného bankéře. Stačilo vystavit směnku. Přijemce ji předložil u bankéře, a ten přepsal v knize částku z jednoho účtu na druhý. Pokud však platba směřovala k jinému bankéři, museli se oba bankéři spojit a zařídit také přesun odpovídajícího objemu uloženého zlata. Postup byl asi takovýto: držitel směnky šel ke svému bankéři, předal mu směnku a požádal ho o vyřízení převodu peněz. Bankéř směnku předložil (poslal) svému kolegovi, bankéři plátce, s žádostí o dodání zlata. Když zlato dorazilo, bankéř připsal částku na účet klienta-příjemce (a zlato uložil do trezoru). Platební styk se tím velmi zjednodušil pro klienty – stačilo mít zlato uložené u bankéře a pak už se k placení používaly jen směnky. Zato pro bankéře to byla zátěž; museli organizovat převozy zlata mezi bankami. Pochopitelně se snažili tento úkol usnadnit a zjednodušit. Tak například nevozili zlato po každé transakci ihned, ale shromažďovali směnky do většího balíku (dnes bychom řekli „batch“), který teprve poslali protistraně. Dále, při takovéto kumulaci transakcí se nutně objevily protisměrné platby. Bankéři při přípravě transportu zlata je mohly vzájemně započíst, neboli „saldovat“, „netovat“, chcete-li „clearovat“, a pak dopravovat jen rozdíl mezi vzájemnými pohledávkami bank (saldo).
I tak bylo transportů mnoho. Proto dalším logickým krokem bylo „znehybnění“ zlata tak, že malé banky v určitém regionu svěřily zlato svých klientů jedné větší bance do úschovy. Ta pak vedla záznamy ve speciální knize. Vedla knihu pro zúčastněné banky, čili fungovala, kromě svých obvyklých aktivit, jako „banka bank“ – uschovávala „zlato bank“ a vedla „knihu bank“. Přitom banky účastnící se clearingového systému zůstávaly samostatné, obsluhovaly své klienty vlastním jménem a na vlastní účet. Není těžké uhodnout, že regionální clearingové banky se časem sdružovaly respektive přenechávaly úschovu zlata (zlatých bakovních rezerv) a vedení knih o rezervách ještě větším bankám pokrývajícím větší území. V čisté podobě tento proces vyvrcholil v USA, jejichž celé území pokrylo nakonec 12 rezervních bank, a ty se v r. 1913 sdružily do koordinovaného systému pro celé USA – a dodnes tvoří jeho dvanáct součástí – Federálního rezervního systému (zkratka je, poněkud netradičně, the „Fed“). Fed tedy vznikl ze soukromých rezervních bank; dodnes si zachovává určité znaky soukromého podniku; zároveň, už od svého založení, musí plnit i některé veřejnoprávní funkce. Naproti tomu v Evropě do procesu centralizace bankovních rezerv prakticky všude zasáhli tak či onak panovníci; centrální banky v Evropě vznikaly spíše jako státní instituce.
A jak to všechno souvisí s dnešními penězi? Zcela prostě: po dobu několika staletí bankéři vedli knihy o nárocích a závazcích týkajících se zlata. Zhruba před třiceti lety se bankovní knihy – tento osvědčený nástroj – začaly převádět z papíru na počítače. Ano, je to tak: to, co běží na dnešních počítačích, je jen vylepšený středověký vynález, vedení knih.
Tak to je polovina vysvětlení. Peníze jsou záznamy o závazku-nároku … jenže nároku na co, když ne na zlato uložené u bankéře?
Musíme se znovu vrátit do středověku.
(pokračování příště)
*