V padesátých letech 20. století se pevně zformovalo pojetí, v němž domácí ekonomika se chová podle určitých principů, zatímco vztahy překračující hranice státu jsou ovládány jinými zákonitostmi. Tomu odpovídaly a dodnes odpovídají v učebnicích samostatné kapitoly o "vnějších vztazích" či "zahraničním obchodu", o "platební bilanci" a "devizovém kursu". Jsou zpravidla na konci učebnice, a všechny texty, které jim předcházejí, popisují ideální ekonomiku pokud možno bez vnějších vztahů.
Vstupte do samoobsluhy. Rozlédněte se po regálech. Kolik z vystaveného zboží je domácího původu? Komu patří podnik, ve kterém pracujete, ve kterém pracují vaši příbuzní a známí? Rozhlédněte se po restauraci a zaposlouchejte se, kolik z přítomných zákazníků mluví jinou řečí než češtinou. Kde bylo vyrobeno auto, kterým jezdíte? V Česku? A není to náhodou Toyota? Hyunday? Nebo je to domácí škodovka, od německého koncernu? Stejná, v jaké jezdí tisíce Italů, Němců, Rusů, Dánů? A kde hračky, se kterými si hrají vaše děti? V které bance máte účet? UniCredit Bank?
Tak, a teď definujte, co je to domácí ekonomika.
Jistě, tenkrát v padesátých letech zboží přecházelo hranice jen velmi obtížně – cla, kontroly, složité dokumenty. Vývoz kapitálu byl striktně limitován. Žít v jedné zemi a vlastnit firmu v jiné bylo velmi komplikované a dost vzácné. Idea evropských společenství už byla na světě, ale v praxi zatím jen ve stádiu snižování (!) vzájemných cel mezi šesti zakládajícími státy.
Dnes už domácí ekonomika tohoto typu neexistuje. Zbyly z ní jen některé prvky: daně placené státu; národní měna (v některých státech); národní předpisy (postupně harmonizované). Ale daně a případně národní měna nedělají z ekonomiky domácí ekonomiku.
Může bez domácí ekonomiky existovat hrubý domácí produkt (HDP)?
HDP je složitý pojem, má několik rovin. V rovině přidané hodnoty celkem dává smysl. Přidanou hodnotu vytvořenou za rok na území daného státu lze zjistit (i zdanit). Dokonce by nebylo od věci tuto veličinu nazývat přímo a přesně domácí přidaná hodnota (Domestic Value Added, DVA).
Ale už v rovině materiální, HDP chápaný jako finální výrobky a služby, má zádrhel v tom, že řádově srovnatelné množství výrobků a služeb, jaké bychom měli zařadit pod pojem finální produkt (čili HDP), je vyvezeno do zahraničí, a řádově podobné množství dovezeno ze zahraničí. Materiálně vzato, jen zlomek domácí produkce se prodává v té zemi, kde se vyrobila. Vyrábíme a spotřebováváme jako účastníci mezinárodní resp. světové ekonomiky.
HDP jako výdaje na nákup zboží a služeb (Expenditures) se tradičně třídí na domácí výdaje – výdaje domácích subjektů – na spotřebu (a investice) domácností, na investice firem a na spotřebu státu. K nim se pak v učebnicích řadí výdaje zahraničních subjektů na nákup našich "domácích" výrobků a služeb. Hádejte, které jsou větší? No výdaje zahraničních kupujících. Ano, produkujeme víc pro okolí naší země než pro vnitřek našeho území. Stejně jako jiné země. V minulosti šly na export jen přebytky. V dnešní ekonomice se nevyrábí "pro sebe"; vyrábí se "pro všechny".
A obráceně – když s tzv. domácími výdaji domácností, firem a státu porovnáme objem dovozu, vidíme, že drtivá část výdajů jde na dovezené zboží. Třeba stát, dejme tomu ministerstvo obrany, kupuje pistole od české firmy, transportéry od rakouské, stíhačky od švédské (pokud je vůbec švédská) a dejme tomu kopírky od japonské firmy, vyrobené v Polsku, ze součástek vyrobených v Číně, k nim papír vyrobený v Česku firmou vlastněnou belgickým kapitálem… Jsou to vůbec domácí výdaje, když končí v zahraničí?
Výkon (output) ekonomiky je determinován agregátní poptávkou. Poptávka táhne ekonomiku. Nedostatek poptávky ji zpomaluje. Agregátní poptávka je v učebnicích konstruovaná jako součet poptávky domácností po spotřebních předmětech C, poptávky firem po investičních statcích I, poptávky státu po spotřebních předmětech G, a nakonec plus čistá zahraniční poptávka po domácích výrobcích a službách NX. Čistá znamená celková zahraniční poptávka Ex snížená o naši poptávku po zahraničních výrobcích a službách Im. Symbolicky zapsáno:
AD = C + I + G + NX
nebo
AD = C + I + G + Ex – Im
Položka NX může být kladná i záporná, může být samozřejmě i nulová nebo velmi malá. Kdybychom předpokládali, jak to dělají učebnice, že export a import mají tendenci se vyrovnávat co do objemu, pak by NX měl být malý, tedy s malým vlivem na ekonomiku. Největší položkou by pak byla spotřební poptávka domácností C, za ní pak investiční poptávka firem I. Na dominantním vlivu C a I jsou postaveny modely ekonomického výkonu v učebnicích. Ale obraz se zcela změní, když NX rozepíšeme jako Ex – Im. Zdaleka největšími položkami na pravé straně rovnice se rázem stanou právě Ex a Im.
Za hlavní poptávkové "tahouny" se v učebnicích (a nejen v nich) považují poptávka domácností a poptávka firem, obojí myšleno "naše domácí" poptávka po našich domácích výrobcích a službách. Doplňuje je stát svými výdaji, rozuměj výdaji směřovanými do domácí ekonomiky.
Ve skutečnosti, i když saldo zahraničního obchodu (NX) bude nulové, celý objem Ex se musí prodat, tedy musí existovat na tento objem zahraniční poptávka. A objem Ex je větší než C + I dohromady. Takže co ovlivňuje ekonomický výkon země víc – domácí nebo zahraniční poptávka?
A je otázka vůbec správně postavena? Má pro ekonomický výkon země nějaký význam rozlišování na domácí a zahraniční poptávku? Když domácí firma prodá tunu papíru, není jedno, zda dostane zaplaceno od českého nebo španělského kupujícího? Dělení na domácí a zahraniční, export a import vzniklo v době, kdy neexistoval společný trh. Dnes naopak neexistují oddělené trhy. Nová realita volá po novém teoretickém zobrazení. Až bude vypracováno, potrvá ještě nějaký čas, než vytlačí z učebnic starého dobrého, do omrzení opisovaného Samuelsona.
Agregátní poptávka je dnes světová poptávka. Globální agregátní poptávka (Global Aggregate Demand, GAD) má
a) jisté regionální zvláštnosti v preferencích a ve struktuře, stejně jako v důchodové (a životní) úrovni,
b) možná i regionální odlišnosti v setrvačnosti, resp. ve zpoždění, s jakým se šíří,
c) enklávy jisté míry regionální uzavřenosti. To znamená, že zatímco před šedesáti lety bylo možné chápat ekonomiku jako uzavřenou, doplněnou jistými rysy otevřenosti, dnes naopak bychom měli k ekonomice přistupovat primárně jako k otevřené a jako doplňkový pohled přidat zkoumání jistých rysů uzavřenosti.
Globální agregátní poptávka kolísá, jak vlivem vnějších impulsů, tak a především v důsledku svého vnitřního kyvadlového mechanismu – multiplikační efekty ji rozpínají, po dosažení kulminačního bodu tytéž efekty ji smršťují, až do spodního bodu obratu.
Zásahy do globální agregátní poptávky mohou být v zásadě stejné, jaké se používaly a používají dodnes ve vnitřních ekonomikách, ale musely by se na nich dohodnout vlády a centrální banky mnoha zemí. Když jedna centrální banka manévruje s úrokovou mírou, s cílem ovlivnit domácí poptávku, ve skutečnosti přispívá k ovlivnění globální poptávky, více nebo méně, podle relativní ekonomické síly, která za ní stojí, zatímco vliv na vnitřní ekonomiku dané země nebo měnové zóny je diskutabilní. Proč by úroková míra měla ovlivnit třeba investiční výdaj firmy, když si firma může vzít úvěr v jiné zemi, resp. na mezinárodním finančním trhu? Před šedesáti lety to nebylo možné. Ale dnes?
Změna úrokových sazeb vede především k přesouvání poptávky po úvěrech mezi zeměmi (měnovými zónami) nebo, viděno z druhé strany, k přelévání kapitálu mezi zeměmi (zónami).
Pro malé země to znamená úplně novou situaci. Centrální banka malé země má dejme tomu záměr oživit slábnoucí výkon ekonomiky; sníží úrokovou sazbu, aby podpořila domácí poptávku. Nižší sazby se projeví v oživení zájmu o hypotéky. To bude asi jediný pozitivní efekt. Oživení v automobilovém průmyslu nenastane, protože většina vyráběných aut se prodává v zahraničí. Razantní efekt ovšem dopadne na ekonomiku v podobě odlivu finančního kapitálu; ten rozkolísá devizový i úvěrový trh země.
Podobně snaha centrální banky brzdit inflaci zvýšenou základní úrokovou sazbou se mine účinkem, protože inflace se plynule rozlévá mezi zeměmi; malá země bude mít nízkou inflaci, když bude inflace nízká v globálním měřítku; když se zrychluje světová inflace, centrální banka v malé zemi ji těžko zbrzdí.
Možnosti centrálních bank malých zemí jsou minimální. Nemohou překonat vliv globální konjunktury ani vliv světové inflace na ekonomiku své země. Mohou jen silně rozkolísat kapitálové toky a devizový kurs. Je jen houževnatě přežívající iluzí, že centrální banka svou monetární politikou může kompenzovat impulsy ze světové ekonomiky, čili chránit ekonomiku před inflací nebo před zpomalením. Tuto schopnost už centrální banky malých zemí ztratily před deseti lety.
Závěr: Nejsou domácí ekonomiky. Je jen globální ekonomika, která má regionální specifika. Žijeme, pracujeme a podnikáme ve světové ekonomice. Platíme daně podle kuriozních zákonů, v kuriozní měně, ale tyto zvláštnosti časem vymizí. Zůstane nám bezprostřední účast ve světové ekonomice.
* * *