„Takže, vážení studenti, vítám vás na kurzu makroekonomie. V dnešní, úvodní přednášce si uděláme stručný přehled látky, která nás čeká v tomto školním roce.
Ekonomie, a zejména makroekonomie, není jednotná věda. Soupeří v ní zastánci mnoha myšlenkových proudů. Hlavní proud – tzv. mainstream – a ten vám budu přednášet, v sobě spojuje vše, co ekonomická věda za řadu desetiletí dosáhla a na čem se velká část ekonomů shoduje. Zlé jazyky říkají, že mainstream není samostatný proud, ale spíše popis toho, jak se jiné proudy mezi sebou navzájem popírají.
Příští týden nahlédneme do historie ekonomické vědy a začneme merkantilisty. Merkantilismus byl řekněme ještě předvědecký pokus o pochopení ekonomiky. Merkantilisté se chybně domnívali, že bohatství země roste s přílivem zlata do země. Proto doporučovali státní podporu exportních odvětví, což v té době, 17. a 18. století, znamenalo zakládat manufaktury na výrobu luxusního zboží na export. A skutečně, jak uvidíme, Colbertova politika přinesla Francii úspěch, ale jen dočasný, protože francouzský příklad následovaly další země a toky zlata mezi zeměmi se opět vyrovnaly.
Zmíníme se také o fyziokratické škole. Hlavním přínosem fyziokratů byl mylný předpoklad, že novou hodnotu, čili bohatství tvoří pouze příroda, zejména půda. Co potom s produkty zemědělství udělají zpracovatelská odvětví – to je prý už jen změna formy, která bohatství nezvyšuje. Přední fyziokrat, lékař Ludvíka XV., François Quesnay, sklidil oprávněnou kritiku od skotského profesora Adama Smithe.
Smith je zakladatelem klasické ekonomie a ekonomie jako vědy vůbec. Ukážeme si, jak Adam Smith vytvořil první ucelenou teoretickou koncepci kapitalismu, když přišel s tezí, že v dobrovolné směně každý, kdo chce uspokojit své potřeby, musí uspokojit potřeby někoho jiného. Vlastní potřeby, to není jen jídlo a oděv, to je obecně co nejvyšší životní úroveň, a ještě obecněji řečeno – bohatství. Tedy individuální motiv, ve své podstatě sobecký, je tržními silami, jak říká Smith: „neviditelnou rukou trhu“, nasměrován na společenskou prospěšnost. Jinak řečeno, kapitalismus zajišťuje, že každý, kdo usiluje o své vlastní bohatství, přispívá k bohatství ostatních. Bohužel se ukázalo, že kapitalismus toto nezajišťuje obecně. Umožňuje jednotlivcům zbohatnout stejně dobře poctivou a užitečnou činností jako ochuzováním jiných. Účastníci trhu mohou jiným poskytovat prospěch nebo způsobovat újmu. Neviditelné ruce je to jedno.
Na Smithovo učení kriticky navázal Karl Marx. Z jeho jinak impozantní analýzy rozporů kapitalismu vyplývá, že akumulace bohatství na jednom pólu společnosti a chudoby na druhém dosáhla takového stupně, že kapitalismus dospěl ke konci možností dalšího rozvoje a nevyhnutelně zanikne, v dohledné době. Podobně jako zanikl feudalismus a antický otrokářský systém. Na přednášce si pak ukážeme, v čem se Marx hluboce mýlil.
Devatenácté století přineslo nebývalý rozvoj ekonomické vědy. Nazýváme je obdobím klasická ekonomie. Jean-Baptiste Say, Francouz, čte se to „Sé“, i když nevím proč… ačkoli nebyl největším ekonomem té doby, shrnul výstižně tehdejší makroekonomii do věty, které se od té doby říká Sayův zákon trhů. Věta říká, stručně řečeno, že každá nabídka vytváří stejně velkou poptávku. V přednášce uvidíte, že když kapitalista vyrábí a zamýšlí prodat své zboží za cenu 100, z této ceny musí dejme tomu za 50 nakoupit suroviny a nástroje, ze zbytku musí vyplatit úrok bance, mzdy dělníkům a nakonec i sobě vyplatí zisk. Jeho subdodavatelé od něj získají tržbu 50 a učiní s ní totéž; a jejich subdodavatelé také, a tak dále až do ztracena. Nakonec se celá tržba 100 přemění v důchody – mzdy, úroky, zisky a pozemkovou rentu. A protože jejich souhrnná velikost je 100, mohou koupit přesně tolik zboží, co kapitalista nabízí na trhu.
Klasická škola teoreticky dokázala, že krize z nadvýroby nemohou existovat. Krize však existovaly, každých zhruba 11 let. Cože? … Že klasická škola sama sebe vyvrátila? No… já bych to tak neformuloval, ale… ale v zásadě ano.
Revoluci v ekonomii provedl v době Velké krize britský ekonom John Maynard Keynes, největší ekonom dvacátého století. Je zakladatelem moderní makroekonomie. To, co budeme probírat v několika přednáškách, pochází všechno od Keynese, myslím tím agregátní nabídka a poptávka, spotřeba a úspory, úspory a investice, výdaje a multiplikátor atd. Vlastně celá makroekonomie pochází od Keynese. I ti ekonomové, kteří jeho teorii později kritizovali, opravovali a vyvraceli, a dostali se do učebnic, by neměli co vyvracet, kdyby nebylo Keynese. V tom je jeho velikost. Jako hlavní metodologický omyl se Keynesovi vyčítá, že popisuje chování ekonomiky pouze v krátkém období. V takzvaném dlouhém období se ekonomika chová jinak – ale tím se Keynes nechtěl zabývat. Nicméně jeho teorie se i s tímto nedostatkem stala základem úspěšných hospodářských politik vlád vyspělých zemí po dvě a půl desetiletí od druhé světové války.
Avšak v sedmdesátých letech, v době ropných krizí, keynesiánský model regulace ekonomik totálně selhal. Monetaristé, kteří dlouho poukazovali na mylnost keynesiánství, dostali konečně za pravdu. A nejen za pravdu, ale i Nobelovy ceny za ekonomii. Tedy, přesněji řečeno, Alfred Nobel žádnou cenu za ekonomii nezaložil, cenu založila švédská centrální banka, ale říká se tomu Nobelova cena, i když všichni vědí, že to není Nobelova cena.
No ale, jak už to bývá, keynesiánský model regulace byl v teorii vyvrácen, ale v praxi se znovu začal používat. Vlády většiny zemí se o něj dodnes opírají, a relativně úspěšně funguje, i když už se mu tak neříká, aspoň se nikdo k tomu pojmenování nehlásí, aby nesklidil posměch.
Keynes inspiroval řadu dalších ekonomů. V jedné z přednášek se budeme věnovat Phillipsově křivce. Ano, to je ta známá prohnutá klesající křivka. Na základě statistických údajů Alban William Phillips prokázal, že v období poklesu nezaměstnanosti v zemi se zrychluje růst mezd a způsobuje inflaci, zatímco v době zvýšené nezaměstnanosti se růst mezd zpomaluje. Tak vlády dostaly pro svou hospodářskou politiku jasný model vztahu mezi inflací a nezaměstnaností – jde o tzv. trade-off, česky „něco za něco“. Je možné snížit inflaci, ale za cenu zhoršené nezaměstnanosti. Je možné snížit nezaměstnanost, ale o to budeme mít vyšší inflaci. Je to dilema, a dodnes je vlády a centrální banky takřka denně řeší a zvažují na lekárnických vahách, zda už zasáhnout proti inflaci nebo ještě počkat, s ohledem nezaměstnanost. To v praxi. V teorii byla Phillipsova křivka navždy vyvrácena a odmítnuta.
Došlo k tomu v souvislosti s objevem konceptu dlouhého období. Co je to – dlouhé období? V jedné z dalších přednášek si ukážeme, že ekonomika reaguje na změny takřečeno dvoufázově. V první fázi, zvané krátké období, podlehnou ekonomické subjekty mylnému dojmu na základě špatně pochopených informací. Vnímají totiž nominální veličiny jako reálné, například zvýšenou nominální mzdu považují hned za zvýšení své životní úrovně, protože v první fázi si neuvědomují, že se mohly zvýšit také ceny. Pokud ceny i mzdy rostou stejnou měrou, pak kupní síla mzdy zůstává stejná, blahobyt neroste. Říkáme tomu peněžní neboli monetární iluze. Uvidíte, že právě iluze, dočasně zkreslený obraz reality, je vede k chybným reakcím. Na inflační zvýšení mezd reagují tím, že nabízejí více práce. V druhé fázi, které říkáme dlouhé období, se ukvapené závěry korigují a vzniká správnější obraz reality. Na ten už subjekty reagují správně, třeba tak, že se vrátí ke svému původnímu chování. Tak Edmund Phelps posunul teorii vpřed svou tezí, že Phillisova křivka existuje jen v krátkém období, jako mylná reakce. V dlouhém období se chování subjektů vrací k předchozímu stavu. Čili, vzato z dlouhodobého pohledu, žádná trvalá reakce na inflační změny není. Křivka je konstanta, čili neexistuje. Tato neexistující křivka (přímka) byla nazvána „dlouhodobá Phillipsova křivka“ a tak ji také najdete ve všech učebnicích, hned za původní Phillipsovou křivkou.
Nová klasická ekonomie tak byla na světě. Ano, Keynes se mýlil, ale jeho recepty fungovaly. Proč? Nová klasická ekonomie říká: protože využívaly krátkodobý efekt monetární iluze.Ale ironie vývoje vědy snad chtěla Keynesovi i Phillipsovi dát zadostiučinění a vyvrátila i koncepci peněžní iluze, kterou pohřbily nové teorie racionálních očekávání a anticipativních očekávání, jak uvidíme. Podle nich peněžní iluze neexistují. Existují jen šoky z nepředvídatelných změn. Státní zásahy však jsou předvídatelné, proto nemohou vyvolat peněžní iluzi. Proto jsou také zcela neúčinné. Nikdo na ně nereaguje. Tato skupina teorií tak přesvědčivě dokazuje, že státní zásahy do ekonomik jsou úplně zbytečné. No ale ne všichni jsou o tom přesvědčeni.
Zmíníme také tzv. Lafferovu křivku. Není k ničemu a já bych ji rád vynechal, ale nemohu, protože je ve všech učebnicích. Ano, to je ta, co ji údajně profesor Arthur Laffer poprvé nakreslil v restauraci na ubrousek. Koneckonců – patří k všeobecným znalostem každého ekonoma. Asi byste se mezi odborníky trapně shodili, kdybyste řekli, že ji neznáte. … Cože? …. Jestli byla vyvrácena? … Ano, byla. Není na ní ani zbla …. Aha – konec hodiny! Tak za týden, v hojném počtu…!“
Úvodní přednáška v posluchárně B.
„Vítám vás na úvodní přednášce kurzu ekonomie a rovnou vám prozradím, že zde uslyšíte ekonomii v liberálním pojetí. Ve vedlejší posluchárně právě probíhá úvodní přednáška v pojetí hlavního proudu. Ale co je to hlavní proud? Nekonzistentní směsice různě posbíraných dílčích poznatků. Pokud toužíte po poznání, které má dokonalou nadčasovou logiku, krystalicky jasnou strukturu, kde vše do sebe hladce zapadá a kde nenajdete sebemenší vnitřní rozpor, pak jste na správném místě.
Úvodem chci v krátké expozici nastínit celý záběr tohoto semestru, abyste pochopili, v čem je liberální přístup jedinečný. Zamyslete se se mnou nad následujícími tezemi a zkuste najít jedinou, opakuji jedinou, které by se dalo rozumně oponovat…
Na počátku žili lidé odděleně. Každý sám, nanejvýš se svou rodinou, žili v chýších a chodili do lesa lovit nebo k řece rybařit. Postupně ti schopnější si vynalezli nástroje a zdokonalili se v řemeslné výrobě. Vše, co si vyrobili, jim patřilo. Schopnější a zručnější měli vyšší úroveň spotřeby, méně schopní pochopitelně nižší. A každý mohl pracovat, kolik chtěl. Pracovitější pracovali déle a intenzivněji a tím si zajistili vyšší životní úroveň, než líní. Takže pokud někdo žil tenkrát, na počátku historie, v blahobytu, bylo to jeho přičiněním; buď byl pracovitý, nebo vynalézavý, případně obojí. Kdo žil v nouzi, způsobil si to sám, protože byl línější.
A tak je tomu v podstatě dodnes.
Ale lidé se občas také setkávali. Při takových setkáních už v dávných časech zjistili, že nevyrábějí všichni stejné věci. Někdo vyráběl kromě základních potravin a nástrojů také sušené ryby, jiný třeba med, a další například kožešiny. A zjistili, že se budou mít lépe, když některé ze svých výrobků vymění za ty, které nevyrábějí. A tak se časem vyvinula pravidelná směna. Směna byla zcela dobrovolná a uskutečňovala se, jen když z ní měly prospěch obě strany. Směna zvyšovala užitečnost pro všechny zúčastněné. Proto byla směna spravedlivá. Když někdy náhodou nebyla, například některý ze směňujících se pokusil zneužít svou informační převahu, asymetrické informace, nebo své monopolní postavení, ostatní s ním nechtěli směňovat. Když někdo šidil na kvalitě, odhalili ho spotřebitelé a příště si dávali pozor. Ukázalo se, že nejlepší ochrana proti podvodníkům je princip Caveat emptor – „Nechť si dává pozor kupující“. A to bylo spravedlivé.
A tak je tomu v podstatě dodnes.
Někteří lidé zjistili, že jsou schopni poskytovat jiným užitečné služby, například ranhojič byl schopen léčit, učitel byl schopen vzdělávat mládež. Ostatní si od nich tyto služby kupovali – učiteli přinesli vajíčka nebo sádlo, ranhojiči věnovali králíka nebo husu. Vše bylo dobrovolné. Kdo chtěl vzdělání pro své děti, zaplatil učiteli, kdo se nechtěl uzdravovat sám, ale dal přednost ranhojiči, zaplatil mu a dostalo se mu péče. V tom byla svoboda a spravedlnost.
Někteří pracovití a schopní se časem stali tak bohatými, že nestačili sami realizovat všechny své produktivní nápady. Měli nástroje i suroviny, měli know-how, ale jejich dvě ruce nestačily. Tak se obrátili na chudé – chudé z neschopnosti nebo z lenosti – s férovou nabídkou: já ti poskytnu možnost pracovat, u mne, s mými nástroji a surovinami, a ještě ti za tvou službu budu platit, prostě tě budu živit. Bylo to spravedlivé, protože tím získaly obě strany. Bohatí získali to, co neměli – více pracovních rukou pro své produktivní projekty. Chudí získali také to, co neměli – pracovní nástroje a suroviny, dobře připravený a organizovaný pracovní proces, know-how, čili možnost pracovat tak efektivně, jak by sami nikdy nedokázali. A k tomu získávali i obživu, větší, než by dokázali vyprodukovat svou samostatnou prací (při své malé nápaditosti a notoricky známé lenosti). A tak je tomu v zásadě dodnes.
Mimochodem, v té době už někteří bohatí měli tolik zlata, že z něj mohli razit mince, a tak vznikly peníze, které nejen usnadnily směnu, ale umožnily také bohatým snadněji uchovávat své bohatství, ve formě zlatých peněz kdykoli směnitelných za jiné statky.
Ale pak se do ekonomiky začal vměšovat stát. Stát, ať už to byl panovník nebo senát, papež nebo republikánská vláda, disponoval armádou a mohl násilím prosadit to, na co by lidé dobrovolně nikdy nepřistoupili. Nastala epocha nesvobody. Státy zavedly legalizovanou krádež – daně. Každému, kdo něco vyrobil, případně prodal, stát ukradl část jeho produkce, podle stanovených norem, s využitím celého aparátu výběrčích, kteří mu sloužili a krádeže v praxi prováděli. A od té doby lidé přicházejí o část majetku, který si vytvářejí svou prací a který jim nesporně a plným právem patří. Státy pomocí armád a policejních sborů drží tento systém pevně v rukou, jednotlivci se nemohou vzepřít. A tak jim nic jiného nezbývá, než první část roku pracovat na stát. Pracují nedobrovolně, vědí, že o výsledek své práce přijdou, ale nemají jinou volbu, než pracovat a čekat, až vytvoří povinnou dávku pro stát. Pak teprve mohou začít pracovat pro sebe. Daňová zátěž je v různých zemích a různých dobách nestejná, ale vždy se dá vypočítat kalendářní den v roce, kdy už jednotlivec dopracoval pro stát a může začít pracovat pro sebe a svou rodinu – den daňové svobody. Pak se to na semináři naučíme, každý si zkusí vypočítat den daňové svobody.
Nesvoboda je jeden ze dvou hlavních ekonomických problémů současného světa. Druhý je inflace. Inflaci způsobuje opět stát. Stabilita či nestabilita cen totiž závisí přímo a jednoznačně na množství peněz v oběhu. Dokud obíhalo zlato – myslím zlaté mince a bankovky kdykoli směnitelné za zlato, tedy poukázky na zlato – ceny se jednoduše utvořily podle množství zlata v oběhu. A když bylo množství zlata stabilní, byly i ceny stabilní. Ale státy se čas od času pokoušely ovládnou peněžní oběh a odpoutat jej od zlata, aby mohly emitovat papírové peníze nezávislé na zlatě. Pokaždé, když se o to v minulosti pokusily, dopadlo to katastrofálně, jak uvidíme v dalších přednáškách. Ekonomická logika nesmlouvavě odmítala nesměnitelné papírové státovky a po jejich kolapsu se vždy rychle vrátila ke zlatému oběhu. Teprve první světová válka dala vládám vyspělých států příležitost stáhnout všechno zlato z oběhu a nahradit je vlastní emisní činností. Tentokrát udržely peněžní oběhy relativně pevně v rukou a zlato už do oběhu nepustily. A to i přes katastrofy, které následovaly. Ani hyperinflace v Německu a následující totální rozvrat peněžního oběhu, ani podobné události v Rusku, Maďarsku, Latinské Americe nepřiměly vlády světa, aby se vzdaly ovládání peněz a nechaly ekonomiky vrátit se k přirozenému zlatému oběhu.
Po mnoha desetiletích nezodpovědných experimentů se vlády vyspělých zemí dopracovaly k sofistikovaným metodám, které jim umožňují regulovat oběh papírových peněz, co jim také dává možnost dávkovat inflaci více méně podle jejich představ a využívat ji ve svůj prospěch. V dnešní době drží inflaci na nižších tempech, než třeba v sedmdesátých letech, kdy málokterá evropská země měla inflaci pod 10 procent. Nicméně i nízká inflace slouží docela dobře k okrádání věřitelů státu, kteří dostanou zpět své peníze znehodnocené.
Někteří uvádějí ještě třetí problém – nezaměstnanost. Ale to plyne pouze z nepochopení. Nezaměstnanost je mikroekonomický jev, nejde o žádný problém, kterým by se měla společnost zabývat. Jde o dvoustranný vztah mezi zaměstnavatelem, který nabízí volné pracovní místo, a uchazečem o práci, který se rozhoduje, zda místo vezme nebo ne. Pochopitelně, v době recese mají podniky menší odbyt a tudíž se na svých produkčních křivkách dostávají do oblasti vyšších jednicových nákladů a nižší mezní produktivity práce přepočtené na jednotku mzdy. Mnohé podniky mohou pokračovat ve výrobě jen za podmínky, že mezní produktivitu práce zvýší, což v této situaci jde jen tak, že nominální mzda bude nižší. Proti ekonomicky racionálnímu chování podniků stojí zájemci o práci a jejich vyjednávací taktiku rovněž vede železná logika mezních veličin. Když uchazeč o práci porovná mezní užitek svého volného času s mezním užitkem, který mu poskytne odměna za práci, může dospět k závěru, že se mu pracovat nevyplatí. A tak řekne zaměstnavateli – ne, díky, nenastoupím. A zaměstnavateli s volným pracovním místem nezbyde, než hledat dalšího uchazeče. V oblasti uzavírání pracovních smluv panuje svoboda – tedy, pokud ji nanarušují odbory – a rovnoprávnost. Obě strany se rozhodují na základě toho, co je pro ně výhodnější. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Uchazeč o práci se svobodně rozhodne, zda chce práci přijmout nebo zůstat nezaměstnaný. Nezaměstnanost je vlastně osobní věcí každého. A žádná vláda ještě neudělala nic dobrého tím, že v naivní snaze bojovat proti nezaměstnanosti nutila nezaměstnané přijmout práci proti jejich vůli.
A vůbec, vlády zdůvodňují svou existenci tím, že musí řešit problémy, které ve skutečnosti žádné řešení nevyžadují, pokud se ponechají lidem na jejich svobodné rozhodnutí. Svoboda znamená, že jednotlivec má právo se sám rozhodnout, například zda chce být vzdělaný nebo nevzdělaný. Pokud chce být vzdělaný, rád do vzdělání investuje své prostředky a zaplatí si soukromou školu. Pokud nechce, proč by jej měla vláda nutit?
Jednotlivec má právo se rozhodnout, zda se bude či nebude léčit. Pokud se chce léčit, rád si zaplatí lékařskou péči. Ale proč by měl přispívat na lékařskou péči svými daněmi někomu, kdo ji vlastně ani nechce? Jednotlivec se smí svobodně rozhodnout, zda chce přispět na charitu nebo ne. Zda chce pracovat nebo ne. Stát, místo aby jednotlivcům ponechal svobodu rozhodování, jim nařizuje a vnucuje, kdy mají chodit do školy, co se mají učit, kde a jak se mají léčit, jakými léky… Těm, co nechtějí vydělávat peníze, stát vnucuje peníze formou státní podpory. Na všechno to vnucované dobrodiní, o které většina lidí ani nestojí, stát ovšem potřebuje obrovské prostředky. A ty musí ukrást lidem, kteří si je vytvořili pro sebe svou vlastní prací.
Aby někdo neřekl, že celá ekonomie liberálního směru je jen axiomaticko-deduktivní hříčka bez kontaktu s realitou, na závěr semestru si ukážeme, jak statistiky potvrzují její správnost. Z každé teorie vyplývá řada závěrů ověřitelných v realitě. Tak například, z liberálního pojetí ekonomie lze dovodit, že přerozdělování vytvořeného majetku od bohatých chudým nezvýší ani bohatství společnosti jako celku, ani bohatství chudých. Tam, kde je bohatým ponecháno vše, co si vydělají, je ekonomika efektivnější, a nakonec i vrstva těch nejchudších má vyšší životní úroveň. Uvidíte, že statistiky tyto předpovědi plně potvrzují, a to je vlastně kritérium správnosti teorie.
Jsou ekonomové, kteří prezentují jiná statistická šetření a jiné analýzy, ze kterých vychází opak. Ale to není důkaz nesprávnosti liberální ekonomické teorie, to je jen ukázka, a to si zapamatujte(!), že se statistikami se dá účelově manipulovat. Ano, manipulovat.
Děkuji za pozornost.“
x x x