Jen tak pro legraci: platit si od svých 20 let 2/3 toho, co musím dávat státu k rozkradení, tak v padesáti odcházím do důchodu, na který si sám naspořím. A docentovi se budu smát, protože on bude do svých 65 čekat na ubohý státní důchod ve výši 30% toho, co já budu pobírat už 25 let. Good luck!

V tom je podstata omylu omylu číslo 1. Ano, růst produktivity může vyvážit pokles plátců v absolutním pohledu, ale relativně, například k průměrné mzdě, k poklesu dojde.

V detailnějším pohledu pak hraje roli zvýšení produktivity a tím i ceny jednotlivých komodit. Co bude důchodcům platné, že elektronika bude za pakatel (vysoký růst produktivity výrobců elektroniky) když potraviny budou relativně dražší (malý prostor pro růst produktivity v zemědělství).

No, uvidíme jak to dopadne.

* I kdyby se produktivita zvyšovala, se změnou poměru mezi „starými“ a „mladými“ se bude zvyšovat i poměr práce-schopných, jejichž práce spočívá v péči o práce-neschopné. I kdyby se produktivita zvýšila dvojnásobně, můj odhad je, že to stejně nebude stačit.

* Pravděpodobnost, že na svém individuálním účtě najdete víc, než jste tam vložili (včetně inflace) je nesrovnatelně vyšší než pravděpodobnost, že na něm ze svých vkladů najdete žalostně málo. Problém bych viděl jinde – ne v tom, že by se ta méně pravděpodobná varianta přihodila hodně lidem, ale v závažnosti takové ztráty pro těch pár promile dotčených. Bude-li spoření povinné, je nutné, aby existoval mechanizmus, který dotčeným takové ztráty nahradí – protože i když je pravděpodobnost ztráty malá, je nenulová -> někomu se to přihodit musí…

* Přijde mi zbytečná manipulativní zmínka o 7 a 70 miliardách nákladů za důchodový systém (kde jste to číslo sebral?).

* Kritizujete-li úřad, že odhaduje neodhadnutelné, pak odhadnout možnosti pracovního uplatnění šedesátníků za dvacet let spadá do stejné kategorie (tj. předpokládáte-li na základě dnešních zkušeností, že budoucí šedesátníci budou leda tak viset na pracáku, dopouštíte se téhož prohřešku).

* Nechápu, jak můžete kritizovat vládu, že se snaží plánovat v horizontu 20-25 let: dlouhodobé koncepce jsou přesně to, co od vlády očekávám! Že je těžké budoucnost odhadnout je jasné, ale přesto je mnohem lepší se o to alespoň pokoušet, než na to úplně rezignovat.

* Osobně si myslím, že důchody mé generace (třicátníci) jsou ve hvězdách a asi neexistuje (spolehlivá) cesta, která by nám je zajistila. V dnešním modelu budoucnost nevidím, ve spoření ovšem taky ne – a to ze stejného důvodu: jakmile poměr důchodců ku pracujícím dosáhne nějaké kritické hranice (a 1:2,5 už může být za ní), nebude mít společnost dost sil ani na to, aby uživila a poskytla péči všem potřebným; přes palubu pak půjdou logicky důchodci, protože péče o děti bude mít přednost. Jo, a nikdo neví, jaký dopad bude mít to, co se posledních 40 let sype na pole atd. – klidně z nás můžou být v padesáti invalidi nebo mrtvoly 🙂

1) počet ekonomicky aktivních
2) sazba odvodu z jejich mezd
3) počet důchodců

a z toho nám vyjde (průměrný) poměr důchodu ke mzdě. Z těchto tří čísel, žádná produktivita tam není.
Chci-li vyšší důchod, musím buď pomocí věkové hranice změnit poměr mezi plátci a příjemci nebo zvýšit sazbu. Jinak to nejde.